FAME [JungKook]

48. kapitola

JungKook's pov, 11:38

V posteli Kate se spalo skvěle. Jediné, co mi vadilo bylo, že jsem se probudil sám. Už vedle mě neležela, ale slyšel jsem téct vodu v koupelně, takže se asi sprchuje.

Slastně jsem si povzdychl a ještě na chvíli se zakutal do přikrývky a spousty polštářů, které jsme byli líní včera oddělat z postele. Na to, jak se mi po příchodu z klubu nechtělo spát, jsme tu vířivku ukončili hodně rychle. Teplá voda nás akorát připravila na spaní a ještě ani nesvítalo, když jsme jen v županech, neobtěžujíc se převléct do něčeho jiného, vlezli do postele. Byl jsem pak tuhý v tu ránu.

Když se tak zamyslím, tak vlastně nemám úplně špatný život. Před rokem tohoto času jsem byl docela v depresi. Hodně práce, málo volného času, vyčerpání, žádný požitek, radost... nic. Teď mám sice taky hodně práce, ale cítím se šťastněji. Udělal jsem si výlet tady do Londýna, i když jen na chvíli. A je tady ona.

Už jen ten jediný večer mě dokázal dostat do naprosto blaženého stavu. Prostě... starosti byly, jsou a budou, no všechno jsem viděl v lepším světle. Jestli tohle dělá zamilovanost, tak pak nikdy nechci přestat milovat. Je to skvělý.

Asi bych si ještě zdřímnul, ale vyrušil mě mobil, který podle zvonění určitě nebyl můj. Snažil jsem se to ignorovat, ale když to nepřestávalo, natáhl jsem se pro něj.

Očividně to číslo neměla uložené, protože tam nebylo napsáno žádné jméno.

Chm... co už.

Zvedl jsem to a chtěl ohlásit, že Kate není aktuálně dostupná, když se z druhé strany téměř okamžitě ozval mužský hlas.

„Katie...."

Slova se mi zasekla v hrdle.

„Broučku brzy se potkáme, těšíš se?"

Kdo to je a proč ji oslovuje broučku? Na tohle moje slovní zásoba ještě stačí.

„Bude to jako tehdy, no ještě lepší." Zapředl.

„Kdo volá?" vylezlo ze mě konečně.

Sotva jsem to řekl, linka se přerušila. Položil to.

Vykuleně jsem sledoval mobil, který hned zčernal a totálně jsem netušil, co si o tomhle myslet. Proto jsem místo přemýšlení automaticky najel do výpisu volání. Tohle číslo tam nebylo, ale na můj vkus jich bylo celkově málo, takže to musela nedávno mazat.

Nechtěl jsem. Opravdu ne, jenže moje prsty konaly samy.

Zprávy.

Bylo jich tam od toho čísla mraky. Očima jsem jich přeletěl jen pár a otřásl se nad tím hnusem. Nejsem svatý, ale jaké perverzní věci jí tam psal... to bylo moc i na mě.

Uslyšel jsem kroky a než jsem stihl její telefon položit zpátky, dveře se otevřely.

„Dobrý ráno, už jsi vzhůru?" měla jen osušku, no v tu chvíli jsem se na to nemohl ani soustředit.

„Vyspal jsi se alespoň trochu?" mluvila dál a u toho prohrabávala skříň.

„Kookie?" zvedl jsem pohled od mobilu k ní a zjistil, že už je otočená ke mně a tváří se zmateně.

„Proč máš můj mobil? Víš, že já tam žádný hry nemám." Uchichtla se.

Odkašlal jsem si, no i tak jsem cítil knedlík v krku.

„Někdo ti volal." Vylezlo ze mě.

„Aha..."

Nezdála se být nijak znepokojená. To má tak dobré herecké schopnosti, že to s ní vůbec nic nedělá?

„A proto jsi takový? Protože mi zvonil mobil?"

„Kate, ty s někým chodíš?" to byla ta věta, která se mi celou dobu válela na jazyku. Vždyť z toho přece vyplývá, že mě podvádí?! Proč by jí někdo jinak volal a psal takové milostné sms?!

„Chodím... s tebou." Pořád nechápala.

„Ne, myslím to tak... podvádíš mě?" konečně se mi začaly seskupovat v hlavě myšlenky a byl jsem schopný je taky vyjádřit.

„C-cože? Jak jsi na tohle přišel?"

Naštvalo mě, že pořád zatlouká.

„Volal totiž ten chlap a řekl, že příště to bude lepší než minule. A co taky ty zprávy?" uhodil jsem.

Netuším, co to právě teď měla za výraz, ale takovou hrůzu jsem u ní snad ještě neviděl.

„On volal?" spíš to vypadalo, jakože si to mumlá pro sebe.

„Když mám nějakou narážku já, tak mě pošleš do háje, no jeho zprávy ti nevadí? Proč jsem vůbec tady, když ty jsi očividně s někým jiným." Křiknul jsem a telefon odložil.

Kde jsou ty řeči o zamilovanosti? Kde je pocit blaženosti teď, když cítím jen hroznou potupu a bolest. Jak jen se věci v jedné minutě dokáží tak převrátit. Ještě před chvílí jsem si říkal, že mám vlastně tolik důvodů, proč být šťastný. Splnilo se mi v životě tolik věcí a teď jsem našel ještě někoho tak úžasného, jako je ona.

Očividně jsem se těžce spletl.

„On volal?" vylezlo z ní znovu.

„Jo, volal, copak jsi hluchá? Tak už alespoň řekni pravdu a nedělej ze mě idiota, prosím tě." Postavil jsem se.

Přikrčila se a neustále uhýbala svým pohledem od toho mého.

„Já tě nepodvádím." Šeptla.

„A to jako očekáváš, že ti budu věřit po tom, co jsem si přečetl?" pozdvihl jsem obočí.

„Ne, spíš bys mě mohl vyslechnout."

„Okej, poslouchám." Zamračil jsem se.

Bez dalších slov vzala župan a oblékla se do něj. Přiznávám, že jsem byl trochu vděčný, protože mě teď její ručník alespoň tolik nerozptylovat. Naštvanost a zmatení ze mě však nevyprchalo. Spíš naopak, začínal jsem být netrpělivý.

„Odepsala jsem někdy na nějakou z těch zpráv?" zeptala se.

„Co?"

„Podívej se, jestli jsem snad odepsala." Přikývla. Znovu se na ně dívat nebudu, k tomu mě nepřinutí. Z toho obsahu se mi totiž chce zvracet.

„Neodepsala." Ukázala mi telefon. Teprve teď jsem si všiml, že všechny ty zprávy jsou jen modré, čili jen od něj.

To ale pořád nic nedokazuje, nebo... co se mi tím, do háje, snaží říct?

„Nevím sice jistě, kdo to je, ale bojím se. Mám totiž špatný pocit z toho, že je to on." Telefon odložila a ruce složila do klína.

„On? Kdo on? O kom to mluvíš." Přešlápnul jsem.

„On, prostě... bože." Tiše zanaříkala. Celou tu dobu mi přišla, jakože se chce rozbrečet, a to se teď opravdu stalo. Můj prvotní popud byl, abych si sedl vedle ní a objal ji. Jenže ona je mi možná nevěrná a moje ješitnost ji nechá takhle brečet, dokud se to nevyjasní.

„Ten před šesti lety."

**

Trochu drámo!!! Jste rádi? Už to byla nuda docela, tak jsem tam musela udělat nějaké vzrůšo. Můžu slíbit, že jen tak snadno neskončí, ale co slíbím je, že bude už zcela poslední. Pak... konec. Doufám, že se díl líbil.

Mějte se hezky! :)