FAME [JungKook]

59. kapitola - KONEC

Kate's pov, Seoul

„And if you feel like you are sinking and I jump right over into cold cold water for you. I hope you know I wont let go..." zpívala jsem remix od Nightcore a u toho míchala omáčku na mé oblíbené špagety.

Hudbu jsem měla opravdu nahlas, ale zároveň jsem si dávala pozor, aby to nebylo příliš a nerušilo to sousedy. Čas mi vycházel tak akorát a zrovna, když jsem chystala na stůl, uslyšela jsem otvírání dveří.

„Jsem domá!"

Musela jsem se uchichtnout jak má neustálou touhu zdůrazňovat slovo doma. Uznávám, že i pro mě bylo velmi snadné si na tohle zvyknout. Co jsem přijela z Londýna sem, dala jsem si na zútulňování bytu ještě víc záležet. Měla jsem tu už všechny kravinky, které tak miluju. Když jsem vlezla dovnitř, vítala mě roztomilá rohož Welcome home. Můj botník se taky rozrostl o mnoho nových párů bot, takže jsem si konečně mohla vybrat, jaké si obuju a nemusela být jen v teniskách. Nic proti nim, ale byl to dost slabý odvar oproti tomu, co jsem mívala v Londýně.

V kuchyni jsem měla všechny pomůcky k vaření a taky jsem za tu dobu byla schopná prolézt všechny krámy v okolí, abych našla ingredience na svá oblíbená jídla. Na oknech už se vyjímaly mé výtvory v podobě obrázků na sklo. JungKook mě musel začít krotit v kupování živých květin. Koupelna byla doslova přecpaná našimi věcmi, protože já toho jako holka fakt nepoužívám málo a on... asi jen pár slov – Korejci a jejich skin care. To mluví za vše. O skříni ani nemluvím, nejspíš by se nám hodila ještě jedna.

Ale nevadilo mi to ani v nejmenším. Mám ráda takový ten provozní nepořádek, protože pak to vypadá, jakože v tom bytě fakt někdo bydlí.

„Já tě slyším!" zakřičela jsem mu zpátky.

„Super, co tu voní?" nakoukl do kuchyně.

„Špagety," akorát jsem to všechno dala na stůl, když ke mně přiběhl a vzal mě do náruče.

„Hele co děláš?! Mám ještě vařechu v ruce," rozčílila jsem se.

Nechtěla jsem, ať má boloňskou omáčku na svém oblíbeném triku.

„Promiň, mám jen radost," vzal do ruky tu mou i s vařechou, a pak si ji strčil div ne celou do pusy.

„Hm... mňamka," uculil se, a pak mi dal pusu, která chutnala jako boloňské špagety.

„Jsi neuvěřitelný," zavrtěla jsem hlavou a byla docela vděčná za to, když mě postavil na zem.

Vařechu jsem ihned dala zpět do hrnce, aby se s ní, nedej bože, nestihlo stát něco dalšího, a pak jsem si sundala zástěru.

„To je moje druhé jméno," vzal mě kolem pasu už normálně.

„Tak povídej, co tě dneska tak rozveselilo," svýma rukama jsem zakotvila kolem jeho krku a začala si hrát s jeho vlasy. Vím, jak moc to má rád. Nasadí vždy ten blažený výraz a nevím proč, ale připomíná mi malé štěně, které někdo drbe za uchem.

„Nemůžu být prostě jen šťastný?" začal se pohupovat ze strany na stranu.

„No já nevím... můžeš, ale dneska jsi nějak extra," nezdálo se mi to.

„Chce se mi tančit, zatančíš si semnou?" začal se s námi oběma sunout do obýváku, kde je větší prostor.

„Měl jsi toho na tréninku málo?" pozdvihla jsem obočí.

„Tančení s hyungy není taková sranda," po cestě vzal ovladač od hi-fi věže, který byl na stolku s ostatními ovladači, a pak to zapnul.

„Takže radši tančíš semnou na slaďák?" sundala jsem jednu svou ruku a čekala, až mě napodobí. Z kapsy svých ryflí vytáhl flashku a předtím, než vzal mou pravou ruku do své, tak ji strčil do přístroje.

Začala hrát, pro mě neznámá písnička. Nedivím se tomu ale, on poslouchá hodně hudby, kterou já ne. Na něco mě přivedl a něco není zkrátka můj šálek kávy.

„To si piš, že jo," zlepšil své držení těla a já měla v ten samý okamžik chuť vyprsknout smíchy, protože jsem si připadala jak v Hříšném tanci. Až na to, že on není Patrick Swayze.

Nijak jsem ale neprotestovala a napodobila ho. Chce tančit? Okej, očividně není ještě tak hladový a to jídlo chvíli počká.

Nechala jsem se vést a u toho se zaposlouchala do písničky, ve které konečně začal někdo zpívat. Překvapeně jsem zamrkala, když mi došlo, co je to zač.

„To je nový?" zvedla jsem k němu pohled.

„Jo," pořád se jemně usmíval.

„A je pro tebe," mou ruku pustil a objal mě pevněji, tiskna své tělo na mé.

„Ty jsi pro mě nazpíval písničku?"

„Napsal jsem slova, hudbu a pak ji nazpíval. A vedení se tak líbilo, že ji chce na našem novém albu," přitakával a pomalu svou hlavu přitiskl na mou, až se naše čela spojila.

„To je..." neměla jsem k tomu slova.

Fakt ne. Vím, že mi několikrát říkal, jak se pokouší psát, ale není v tom dobrý. Mnohokrát mu řekli, že použili text nebo hudbu někoho jiného. A teď konečně...

A byla tak krásná.

Zavřela jsem oči, nechala se unášet melodií, romantickými slovy znějící v místnosti.

Nevím, co je to přesně za pocit, ale vím, že mi stačí.

Stačí jen být s ním a všechno zlé zmizí.

A jsem šťastná.

KONEC