FAME [JungKook]

54. kapitola

JungKook's pov

Odhodil jsem prupisku, a pak se postavil. Ostatní po mě střelili nechápavým pohledem.

„Kolem jedné přijede Kate, budeme spolu mít oběd." Vysvětlil jsem a začal si do kapsy dávat jak peněženku, tak i telefon.

„Cože? Ale my taky jdeme obědvat, že jo?!" zvednul se Hoseok po mém vzoru.

„Sami." Dodal jsem skrz zuby. O žádnou další společnost fakt nestojím.

„Už ne." Odpověděl mi mrknutím.

Je mi to jasné, dává mi sežrat to, jak jsem ho předevčírem pěkně shladil mou poznámkou o tom, jak já si užívat můžu a oni ne.

Bez řečí jsem vylezl z místnosti a rozešel se dlouhou chodbou až k hale, kde jsme se měli potkat. Psala, že už je na cestě, takže to bylo tak akorát.

Zastavil jsem se, až když jsem ji uviděl s někým mluvit. Zbytek mi samozřejmě narazil do zad, a tak jsem měl hodně citu, abych nenarazil do prosklené stěny, která nás dělila.

„Kdo to je?" zeptal se Namjoon.

„Nevím?" odvětil jsem s co největším nezájmem. No fakt, že ona mluví úplně s někým cizím jen tak, mě vůbec nenechával klidným. Vždyť tu vůbec nikoho nezná, ne?

„A není lepší otázka spíš to, co to má na sobě? To vylezla z postele a šla sem rovnou v negližé?" začal se chichotat Hoseok.

„Buď ticho, byla na focení." Usadil jsem ho. Asi proto má na sobě tohle oblečení.

„Hele to je manažer!" křiknul pro změnu Taehyung a přestože nás tu dělila ta prosklená stěna, oba se na nás otočili.

Kate se hned usmála a zamířila naším směrem.

„Ahoj, máte se?" postavila se vedle mě.

„Dobře a ty jsi očividně taky skvěle naladěná." Jimin si ji obhlížel zcela bezostyšně. Hodil jsem po něm nabručený pohled, ale bylo to zcela zbytečné.

„Zítra to vyjde ve Vogue, kdybys mě tam chtěl vidět znovu." Brala to s humorem.

„Fakt?" zvedl hned hlavu.

„Jo." Pokývala hlavou.

„Co to jídlo? Nejedla jsem celé dopoledne a mám fakt hlad." Zavěsila se mi za rameno a já děkoval Bohu, že ty její boty nejsou ani o milimetr vyšší. Dokonale by mě totiž přerostla.

„Zrovna na něj jdeme. Přidáš se?" řekl Yoongi.

„Všichni?" pozdvihla překvapeně obočí a podívala se na mě. Protočil jsem očima, a pak přikývnul. Už se jich asi nezbavím, tak co už.

„No tak fajn, prý mají dneska ve vaší jídelně tři jídla." Začala mě táhnout tam, kde podávají jídlo.

„To už jsi tak informovaná?" propletl jsem s ní prsty a srovnal krok.

„Řekl mi to váš manažer. Asi sis všiml, že jsem se s ním potkala."

„A to s tebou mluvil jen tak?" nesnažil jsem se skrýt, jak jsem udivený.

„Jo, dohodil mi totiž to focení, ale to ty nevíš, protože jsi včera tak rychle usnul." Usmála se škádlivě.

„Včera to bylo náročné. Myslím, že jsme padli všichni do jednoho." Prohlásil Taehyung, který se zařadil vedle ní z druhé strany. Víc se nás na šířku nevlezlo – naštěstí.

„Asi to tak hrozný nebude, když na poznámku o focení jen v punčochách ještě reagoval." Dala si ruku přes pusu a v tu ránu se šíleně rozesmála.

„Co?" Tae se zatvářil nechápavě.

Zcela ignorovala můj výhružný pohled.

„Nebyla s ním vůbec sranda, tak jsem ho podráždila, že se dneska budu fotit nahá jen s těmi punčochy. Procitl docela rychle, viď?"

Nevím, po kolikáté jsem dnes protočil očima a nepochybně i zrudnul v tu samou chvíli, kdy se rozesmál i Tae. Je fakt milé, že ze mě mají takovou srandu.

„To se nedivím." Vyškytal ze sebe.

Ocenil jsem, že jsme stihli dojít do jídelny, a tak nenásledoval žádný další hovor.

Měl jsem těžkou chvíli. Těšil jsem se na ni a místo toho tady oxidují ostatní a pořád se jí na něco ptají. Rozhovor tak plyne zcela nenuceně – no beze mě.

Když se ta paka konečně odebrala pryč, což se mi zdálo jako nekonečně dlouhá doba, ulevilo se mi.

„Focení dobré?" navázal jsem hovor. Najednou tu bylo nějak velké ticho.

„Fajn." Přitakala, a pak odsunula talíř s jídlem.

„Asi o tom nechceš mluvit, ale... napsal?"

Myslím, že jsem si dělal starosti docela oprávněně. Přiznávám, že jsem se párkrát do jejího telefonu podíval sám, protože vím moc dobře, jak ji rozčilovalo, když se pořád ptám. Možná je to ode mě narušování jejího soukromí, no zkrátka jsem se bál.

„Jo." Alespoň, že nezatlouká, večer bych to stejně zjistil, až by byla ve sprše a já bych sjížděl její telefon.

„Co policie? Nemá nic nového?"

„Nebavme se o tom, prosím tě. Nechci si kazit den." Povzdychla si a její dobrá nálada, kterou měla na začátku, byla ta tam.

„Promiň. Jen mám strach." Taky jsem odsunul talíř, protože mě přešla chuť na ten zbytek, co se v něm nacházel.

„V neděli se musím na pár dní vrátit do Londýna." Zase to bylo tady. Sotva přijela, už odjíždí. Přestane to někdy? Občas do mě vejde opravdu velký vztek a já mám co dělat, abych na ni nevykřičel, ať zkrátka zůstane tady a nikam už nejezdí. Pořád je to Londýn – Soul, Soul – Londýn. Ohranější písničku snad neznám.

„Budeš mít ochranku, že jo? Jak dlouho tam budeš?" natáhl jsem se pro její ruku a vzal ji do své.

„To sice nevím, ale dlouho ne. Máme naplánované dvě akce, které zrušit nejdou. Pak tam dlouho nic není, pokud to manažerka nezmění." Pousmála se a naše prsty propletla.

„Dobře, letěl bych s tebou, ale nemůžu odsud."

„To je v pořádku, neboj se. Budou mě střežit, jako oko v hlavě." Uchichtla se a já s ní.

Alespoň, že tak. Klidnější sice o moc nebudu, no s tím už stejně nic neudělám.