FAME [JungKook]

8. kapitola

Kate's pov, Los Angeles, 14:00

„Hej, jsi tady na rande se mnou nebo s ním?" ucedil Harry nabručeně, když přede mě postavil můj oblíbený koktejl. Trochu se nedivím jeho rozhořčení. Od doby, co jsem si tu sedla a on šel objednat, jsem nezvedla od telefonu hlavu.

„S oběma?" uchichtla jsem se. Samozřejmě ve srandě. S JungKookem jsem si psala docela často a kupodivu se z něj vyklubal docela vtipný kluk.

Nejdřív jsem byla fakt na větvi z toho, že si jeden člen mé oblíbené skupiny se mnou chce povídat. No čím delší dobu si píšeme, tím víc ho tak přestávám brát. Už je to zkrátka kamarád přes internet.

„Co si aspoň píšete?" snažil se mi nahlédnout přes rameno.

„Pomlouvám tě, samozřejmě." Rýpla jsem si do něj.

Protočil na to očima, ale už nic neřekl. Dneska se mi s ním fakt na rande jít nechtělo. Bylo pěkně a já se chtěla jen válet u bazénu, anebo u pláže. On měl ale zrovna volno, a tak mě prostě vytáhl ven.

„Jsi milá." Komentoval to.

Povzdychla jsem si a telefon teda vypnula a uklidila. Nebudu ho dráždit. Taky bych mu asi nebyla vděčná, kdyby tady s někým proesemeskoval celé odpoledne.

Dopili jsme naše koktejly, a pak se vydali na Rodeo Drive. Příští týden máme oficiální křest našeho alba a já potřebovala šaty, zatímco on ke mně musel ladit. Nejideálnější proto bylo, když jsme šli oblečení nakupovat spolu.

Miluju nakupování a na takových akcích si na něj opravdu potrpím. Chci se v tom cítit dobře a vydržet v botách celý večer. Nehodlám trpět s puchýři na patách a strachovat se, jestli mi ze šatů někde něco neleze, či neodkrývají to, co nemají.

Harry je taky vcelku nakupovací maniak. Myslím si, že nejedna holka by takového partnera ocenila. Vybere oblečení sobě, pak mně, a pak ještě spoustu dalších věcí, které ani jeden nepotřebujeme. U placení se pak vždy pohádáme, protože já mám svých peněz dost, na což on oponuje, že je chlap a ti vždy platí.

Když jsem večer seděla ve vaně a relaxovala s hordou pěny, nehorázně mě z nakupovacího maratonu bolely nohy. Byla bych v té vodě i usnula, kdyby mi nepřišla známá zpráva na kakau.

Pro sebe jsem se usmála a natáhla se pro mobil.

JJK: Co teď děláš?

KateS: Jsem ve vaně, děje se něco?

Docela mě zarazilo, že ani nepozdravil. Na to si jindy opravdu potrpí. Zeptá se pak, jak se mám a co je nového. Samozřejmě mu to oplatím, a pak si normálně povídáme. Nijak mi to ale nevadí, nejsem nějaká háklivka na tyhle věci.

JJK: Můžu ti zavolat?

Na to jsem vykulila oči. On chce volat mně?

KateS: A jsi si jistý?

JJK: Prosím.

KateS: Tak dobře.

Čísla jsme si sice vyměnili, ale stejně jsme si psali přes kakao, protože to bylo levnější a rychlejší. A pak tady byli ti roztomilí Smajlíci, které miluju.

Sotva si mou zprávu druhá strana zobrazila, rozezvonil se mi mobil. Chvíli jsem ještě váhala, no pak ťukla na zelené sluchátko.

„Ahoj." Pozdravila jsem.

Dlouho bylo ticho.

„Jsi tam?" zeptala jsem se nejistě. Tak nejdřív si chce volat, a pak mlčí.

„Můžeš... můžeš říct, že bude všechno dobré?"

Jeho hlas zněl opravdu divně. Nevím, proč jsem měla pocit, že snad i brečí.

„Co se stalo? Jsi v pořádku?" už mi pomalu docházely nervy.

„Jimin hyung dnes zkolaboval na pódiu." Uslyšela jsem ho smrknout a celé mé tělo se nepříjemně zatřáslo, přestože sedím v horké vodě.

Jimin zkolaboval? Panebože...

„Je v pořádku?" vyhrkla jsem.

„Nevím, museli ho odvést do nemocnice."

Povzdechla jsem ji.

„To mě moc mrzí. Určitě to bude dobré." Snažila jsem se ho uklidnit.

„Co když ne?"

„Bude. On to zvládne."

„Bojím se o něj." Řekl ztrápeně.

„Já vím, že bojíš. Ale on si odpočine, a pak bude v pořádku. Uklidni se." Řekla jsem nejněžněji, jak jsem uměla.

„Promiň, že tě s tím otravuju."

„Neotravuješ mě. Hrozně ráda bych ti nějak pomohla, ale jinak, než že ti řeknu, že bude všechno dobrý, to nejde."

„To nevadí. Stačí už jen to, že to říkáš."

Pak bylo mezi námi chvíli ticho. Já ho využila k přemýšlení o tom všem a ke zpracování veškerých informací. Bylo mi moc líto, co se stalo a cítila jsem se špatně pro něj i pro Jimina. No zjišťuju, že se mi tak nějak ulevilo, že nic není jemu. Nemůžu naše přátelství sice považovat za plnohodnotné, protože si jen píšeme, no i tak mi svým způsobem přirostl k srdci a jsem ráda, že je v pořádku.

„Neměl jsem, komu jinému zavolat."

„Zavolal jsi správně. Jsem tu pro tebe." Odpověděla jsem.

„Děkuji."

„Neděkuj, to přátelé přece dělají." Usmála jsem se, i když to neviděl.

„Jsem rád, že jsi má kamarádka." Zněl o něco klidněji.

„Já taky. Teď už se uklidni. Běž si dát taky horkou vanu, jako já. Určitě ti pomůže a zítra už bude Jimin stoprocentně vzhůru a v pořádku."

„Dobrá rada." Uslyšela jsem, jak se uchichtnul.

„Já mám jen dobré rady." Poučila jsem ho a uchichtla se s ním.

„Teď už běž, napíšeme si, jo?" nechtěla jsem to sice ukončovat, ale už mi pomalu chladla voda, a pak taky jsem nechtěla provolat majlant. Divím se, že nám takový hovor vůbec funguje. Někdy se nedovolám pomalu ani do Evropy, a co pak taková Jižní Korea?

„Napíšeš mi na dobrou noc?"

„Slibuju." Přitakala jsem hned.

„Tak ahoj."

„Ahoj, Kookie." Ukončila jsem hovor a vypustila ze sebe všechen přebytečný vzduch. Až teď mi došlo, že vlastně zadržuji dech. Vždyť jsem s ním naposledy mluvila před pár měsíci. Teda, tomu se ani nedalo říkat rozhovor. Dali jsme si na sebe kontakt a tím to skončilo.

Bylo trochu zvláštní, slyšet jeho hlas. Ale zvláštní příjemným způsobem.

Máme tu další díl. Doufám, že se líbilo... ještě bude pár takových psacích, ale na setkání už nebudete dlouho čekat. Někdy z kraje roku 2017 by už na to mělo dojít :D.

Pro ty, kteří neví, vypustila jsem prolog k nové fan fikci s názvem Night Lovers, kterou nyní najdete na mém profilu. A bude to dooost smutty ffka.