FAME [JungKook]

55. kapitola

Kate's pov, Londýn

Londýn byl vždycky městem mých snů. Nebylo to proto, že je hlavním městem země, kde jsem se narodila, ale symbolizoval pro mě něco, po čem jsem tak hrozně moc toužila – slávu. Nejsem si jistá, jestli tohle je to správné slovo, ale věděla jsem, že jestli se do Londýna někdy odstěhuju, tak to bude za účelem, abych se stala zpěvačkou. A bohužel dnes nejde zpívat a nebýt u toho slavný. Proto jsem zvolila slovo sláva.

Po těch pár let, co jsem si splnila svůj sen, se stal mým domovem. Milovala jsem svůj byt, večerku, do které chodím nakupovat a park, ve kterém občas běhávám.

Jenže tentokrát se mi do něj zpátky nechtělo. A jak moc. Přišlo mi, že trpím jako zvíře, když jsem se odbavovala v Incheonu na letišti s vidinou několika hodinového dlouhého letu před sebou.

Londýn, město snů, se proměnil v místo, kde už se nadále necítím v bezpečí. Nebyla tam jedna jediná věc, kvůli které bych se chtěla vrátit. Práce mě netěšila jako dřív, byla jsem vyčerpaná, smutná, a hlavně jsem se bála.

Někde tam je on a chce mi znovu ublížit.

**

„Co si o tom myslíš? Je to docela fajn melodie, ne?" vytrhla mě z přemýšlení Dani.

Nechápavě jsem zamrkala na ni, a pak pohledem sjela k papírům, co jsem držela v ruce. Zrovna jsme se domlouvaly na nové písničce, ale moje kreativita... jestli jsem vůbec nějakou měla, tak teď je nenávratně někde v háji.

„Nevím," přiznala jsem bez mučení.

„Kate, je ti dobře?" chytila mě za paži.

Od ní jediné jsem tuhle starost brala jako upřímnou. Bree s Amber se sice tvářily lítostivě, a že semnou ve všem soucítí, ale vím, že ve skutečnosti jim je to jedno. Dělají to kvůli kolektivu. I když... co se vlastně divím? Byla bych radši, kdyby byly stejně hnusné jako předtím i po tom všem, co se dozvěděly? Asi je to jedno.

Nenapadalo mě, co odpovědět. Měla jsem chuť zkrátka udělat jediné, a tak jsem to prostě udělala.

„Nechci to," položila jsem papíry na stůl.

„Co nechceš?" zeptala se Bree.

„Nebaví mě to, nechci to, jsem unavená a chci jít domů," zavrtěla jsem hlavou.

Byla jsem tak podrážděná, protože do rána jsem toho naspala úplné minimum. Jednak časový posun, a pak taky několikrát zavolal. Měla jsem strach si vypnout telefon, kdybych ho náhodou potřebovala, ale když jsem viděla to číslo asi po třetí, málem jsem dostala panický záchvat.

„Tak můžeme pro dnešek skončit a mrkneme na to zítra, o nic nejde," usmála se Danielle, jemně mě hladíc.

„Já tu prostě nechci být, nechci být v Londýně, jasný?" co bych teď dala za to, abych mohla zavřít oči a jakmile bych je otevřela, seděla bych na gauči ve svém bytě v Seoulu.

Pak by přišel JungKook z kuchyně a zeptal by se, jestli nechci ten jeho slavný kimbap, který mi ale vůbec nechutná, protože ho neumí. Dokonce i ten bych si nejradši teď dala.

„Aha?" zatvářila se nechápavě.

Neměla jsem sílu jim něco dalšího vysvětlovat. Prostě jsem si sbalila všechny saky paky, a pak odešla z nahrávací místnosti.

Venku jsem si stopla taxík, který mě dovezl až do mé čtvrti. Měla jsem to domů asi dvacet metrů, ale za každým jedním jsem měla potřebu se otočit. Jsem paranoidní, dostává se mi to pod kůži a já nemám sílu bojovat.

Když jsem se schovala za dveře svého bytu, rozplakala jsem se. Já tohle nezvládám. Nemůžu, prostě... nemůžu.

Ještě v Soulu jsem neviděla věci tak černě. Sice se předtím dostal do backstage, což mě vyděsilo, ale snažila jsem se brát pozitivně alespoň fakt, že už se o to stará policie. Mohla jsem pak odjet z Anglie a na chvíli to nechat vyšumět. Jenže teď jsem zase zpátky, jsem sama a všechno to na mě padá.

Kdyby teď přišel, nemohla bych se bránit. Kdyby se tu vloupal, mohl by mi zase udělat to, co předtím. Co je horší? Byla bych radši, kdyby mě zabil? Určitě... určitě bych byla radši mrtvá, než to zažila znovu. Hrozné je to v tu chvíli, ale mučení je to po zbytek života. Už navždy to bude jako šrám, co nezmizí.

Budu někdy žít v klidu? Dostanu někdy od všeho a od všech pokoj?

Tak dlouho jsem se s tím musela vyrovnávat a ono je to teď zpátky. Pronásleduje mě ve snu i v realitě. Je všude. Nemám kam utéct.

Nemůžu dýchat a cítím, jak se dusím.

Je to jenom v mé hlavě nebo se to děje doopravdy?

Sípu.

Můj mozek je zatemněný strachem a jediné, co vidím je prázdná chodba před sebou a postava, která se ke mně přibližuje.

Chci radši umřít.

**

Tak nějak přemýšlím a zjišťuji, že vždycky, když už se blíží konec nějakého příběhu, tak mám tendence to urychlovat a hrozně moc si přeji, ať už skončí. Proč? Protože se nehorázně těším, až vám začnu publikovat další story, která čeká v přípravě :D. Je to vůbec normální? Já jen doufám, že to, v jaké kvantitě píšu, příliš nenarušuje mou kvalitu. Snažím se, ale posoudit to můžete jen a jen vy. Tak do mě!