FAME [JungKook]

22. kapitola

Kate's pov, Londýn

Byla jsem zpocená snad všude. Bolel mě každičký sval v těle, no nejhorší byla ta noha. Měla jsem pocit, že jestli na ni dopadnu ještě párkrát, tak už se vyvrátím. Nešlo to zastavit.

„A jedeme od znova, tři čtyři!" křikla trenérka. Seřadily jsme se do formace a začali, naštěstí, pomalou choreografii na závěrečný song.

Čekalo nás vystoupení v jedné anglické show. Měla to být velká sláva, protože naposledy nás tam pozvali, když jsme vyhrály X Factor. A to už je nějaká ta doba.

Utřela jsem si pot z čela, který mi padal do očí a zhluboka se nadechla, když to dohrálo. Konec, děkuji.

„Kate, jsi v pohodě?" přišla ke mně Scar, když se holky mezitím už balily. Všechny chtěly být urychleně pryč z tělocvičny, aby si mohly užít volný večer.

„Pořád mě to bolí." Přiznala jsem a ohmatala si kotník.

„To není dobrý." Sedla si naproti, a když jsem si zula botu, prohmatala ho prsty. Měla jsem co dělat, abych u některých pohybů nesykla, protože dost zabolely.

„Měla bys ho hodit do klidového režimu, alespoň na pár týdnů." Zamračila se.

„Já to vím, všichni ostatní to taky ví... no volno žádné mít v dohledné době nebudeme." Ještě teď, když nám jeden týden volna skončil. Bylo to ale moc málo času na to, abych se zotavila. Hlavně, když přijel JungKook a s ním, místo toho, abych ležela, jsem neustále něco podnikala.

„Zkusím promluvit s Evou." Pomohla mi se postavit.

„Manažerka to ví taky, ale... děkuji za snahu." Usmála jsem se.

Pobrala jsem si věci, rychle se osprchovala, a pak si zavolala taxíka. Po pár dnech tréninku mě to už tak bolelo, že jsem nebyla schopná šlapat na spojku v autě. Po jedné straně jsem ale ráda, že si můžu dopřát odvoz, alespoň se nemusím stresovat nad provozem, a taky tím, že by moje auto někdo poznal.

Když jsem dorazila do bytu, ohřála jsem si špagety z předchozího dne, a pak si sedla k počítači.

Dneska jsem měla s JungKookem skypovat. Chtěl se mnou mluvit a nechtěl to rozebírat po telefonu. Asi tuším, co budeme probírat a popravdě se vůbec necítím v náladě, abych to řešila, no zase to nechci přejít jen tak.

Tím, jak jsem se zamyslela, jsem si ani nevšimla, že už mi volá.

Klikla jsem na "přijmout videohovor" a za chvíli jsem ho uviděla na druhé straně.

„Ahoj." Zamával lehce.

„Ahoj." Usmála jsem se. Sice to bylo trošku zvláštní a docela mi v hlavě vířily všechny ty myšlenky o polibku, no ráda jsem ho viděla. Chyběl mi.

„Jak se dneska máš?" zeptal se.

Seděl klasicky za stolem a měl o něj opřené lokty. Vypadalo to, že je po sprše, protože měl vlhké vlasy a neměl vůbec žádný make-up.

„Unaveně, přišla jsem z tréninku." Nabrala jsem si špagety na vidličku.

„Jak se máš ty?" strčila jsem si ji do pusy a čekala, co z něj vyleze.

Za jeho zády jsem viděla postel, a pak taky nějaké plakáty, které měl nad ní vylepené. Možná to ta webka trochu zkresluje, no neměl nijak zvlášť velký pokoj.

„Docela dobře, díky." Podrbal se ve vlasech.

„Co tvá noha?"

„Nic moc." Připustila jsem.