FAME [JungKook]

18. kapitola

Kate's pov, Londýn, Heathrow airport

Ucítila jsem příjemné škubání v žaludku z toho, že se tak držíme a zabylo mi fakt krásně. Jeho teplá dlaň mi prostě dokazovala, že je tady. Po těch měsících psaní a sdílení všech možných problémů, útrap, ale i šťastných chvilek, které každý prožíval na jiném konci světa, se znovu potkáváme.

„Jaký byl let? Jsi hodně unavený?" zeptala jsem se, prodírajíc se masou lidí.

„Ne, spal jsem docela dlouho. Dobře jsem se najedl, podíval se na pár anime."

Společně jsme se uchichtli a mně se ulevilo, že jsme konečně venku z letištní haly.

Zamířila jsem ke svému autu a nemohla se dočkat, až do něj nasedneme a já si sundám tu masku. Nejsem na ni vůbec zvyklá a vzala jsem si ji teď jen schválně, protože jsem předpokládala, že ji taky bude mít – no a nespletla jsem se. Měla to být jen sranda a taky mi to mělo pomoct s tím, aby mě nikdo nepoznal.

„Ale ne..." povzdychla jsem si a zastavila.

„Co je?" rozhlédl se nechápavě, no stále mě nepouštěl.

„Někdo poznal moje auto." Zabědovala jsem a ukázala na deset holek, které postávaly u krémového BMW.

„A to se dá? Vždyť takové auto může mít kdokoli." Zarazil se.

„Hm, to asi ještě neznáš britské fans. Vystopují tě kdykoli a kdekoli. A podle čehokoli." V hlavě mi šrotovalo, jak se jich zbavit. Všichni už si určitě užívají volna, takže aby nás tu vyzvedl někdo z práce nešlo. Budu to muset zvládnout nějak sama.

„To naše ARMYs taky, ale... když jsem venku sám, mají to těžší. Horší, když jdeme s klukama společně, to jsme více rozeznatelní."

„Ok, počkáš tu? Zkusím to s nimi vyřídit rychle a stručně." Pustila jsem ho a on jen přikývl. Sundala jsem si masku, a pak se rozešla k malému hloučku.

Na mé štěstí fakt nebyl velký a kupodivu to nebyly ani žádné crazy fans. Sice měly problém s dýcháním, když jsem se tam s úsměvem objevila, no všechny chtěly jen fotku a podpis.

„Ty někam jedeš?" zeptala se holčina se zájmem, když jsem jí psala věnování.

„Ne, byla jsem vyzvednout kamaráda, přijel mě navštívit." Vysvětlila jsem trpělivě.

„Vážně, a to je on?" pokývala pro změnu druhá holka za mě, k JungKookovi, který tam stál a jen nás sledoval. Víc okatě by to fakt nešlo.

„Jo." Hodila jsem po ní další úsměv, a pak jí předala deník, do kterého jsem psala.

„On je ten Korejec, co se ti tak líbí, z té skupiny, že jo?" prahla po informacích.

„Z Koreje je, ale jsme jen kamarádi. Nikdo neví, že je tady, protože si chce taky užít volna, tak to prosím, nikde neříkejte." Slušně jsem je požádala.

Důležitě mi to odkývaly, naprosto uchvácené tím, že jsem se s nimi rozhodla sdílet nějakou informaci.

Když se trochu vzdálily, kývla jsem na JungKooka, že může přijít k autu.

„Dívají se trochu divně." Prohlásil, když strkal svou tašku do kufru.

„Poznaly tě, takže jsou zvědavé." Pokrčila jsem rameny.

„Fakt?" věnoval mi trochu nervózní pohled.

„Nikomu to neřeknou, doufám..." když zaklapnul kufr, oba jsme nasedli na přední sedadla, já vyjela a hurá k rodičům domů.