FAME [JungKook]

19. kapitola

JungKook pov, Anglie

„Zapomeň na to!" varoval jsem ji, no ona si stejně držela ten svůj lišácký úsměv. Zbraň taky držela pevně v rukou a nehodlala na mě přestat mířit.

„Ale, bojíš se, že budeš dřív mokrý, než já?" mrkla. Trochu jsem se zarazil nad dvojsmyslem, no neměl jsem čas nad tím popřemýšlet víc, protože započala palbu.

Nemilosrdně do mě začala pálit vodní zbraní, která byla z půlky skoro tak velká jako ona sama. Nerozumím, kde ji vzala a stihla napustit tak rychle, ale rozhodně jsem musel zahájit protiútok.

Rozeběhl jsem se přes jejich skromnou zahradu a uviděl něco modrého na poskládaných dřevech. Určitě se snažila tu druhou pistoli přede mnou schovat, no nepodařilo se jí to. Popadl jsem ji, a pak utíkal k bazénu, abych mohl napustit vodu. Byl ještě vypuštěný, ale včera pršelo dost silně na to, aby se tam nastřádalo trochu vody.

Ve chvíli, kdy jsem měl munici, jsem začal pálit i já do ní.

Oba jsme se smáli jako blázni a nepřestali na sebe stříkat vodu. Cítil jsem, jaká je mi zima, protože počasí venku ještě letní úplně nebylo, no bylo mi to v tu chvíli jedno.

Čekal jsem, že to bude ona, komu dojde voda jako první, protože začala s bojem dřív. Taky se to stalo. Odhodila pak zbraň a rozutíkala se pryč, přičemž já samozřejmě za ní.

Schválně jsem jí nechal náskok, protože kdybych se rozběhl svou plnou rychlostí, hoňka by skončila dost brzo a já bych byl vítěz. Rozhodně neuškodí si s ní trošku pohrát.

Zarazilo mě ale, když jsem viděl, jak pokulhává. Tvrdila mi, že ji ta noha už nebolí, ale myslím si, že lže. Jednou v noci jsem ji přistihl, jak si ji něčím obvazuje. Určitě ještě není v pořádku.

„Remíza?!" křiknul jsem a ona zastavila.

„Nepovídej, vzdáváš se?" uchichtla se.

„Já? Nikdy. Jen jsem nechtěl, abys pak byla z prohry zdrcená, když jsi to na mě všechno tak narafičila." Zaxychtil jsem se a složil zbraň. Hodil jsem ji na trávu k té její, a pak se vydal k domu, kde stála i ona.

„Ještě je na takové hraní docela zima." Prohlédl jsem si, jak se třepe. Svetr měla úplně prosáknutý vodou.

„To je pravda. Pojďme rychle dovnitř, ať nejsme ještě nemocní." Vzala mě za ruku a já se nechal vést. Za dobu, co jsem tady, jsem si na to zvykl. Bylo pěkné se s ní takhle držet.

Já se převlékl v pokoji, ona v koupelně, a pak jsme zasedli k televizi. Její rodiče byli v práci a celý dům zel prázdnotou.

„Proč jsi mi neřekla, že tu nohu nemáš v pořádku?" nedalo mi to, musel jsem se zeptat.

„Noha je v pohodě." Mávla rukou a ani mi nevěnovala pozornost.

„Není, viděl jsem, jak kulháš." Vyvedl jsem ji z omylu. Nenechám se jen tak obalamutit.

„A co chceš slyšet?" povzdychla si vcelku unaveně a na mé překvapení si položila hlavu na mé rameno.

„Pravdu... bolí tě?"

„Bolí mě." Zamumlala.

„Jak moc?" nedal jsem se.

„Docela dost. Neměla jsem ji v klidovém režimu tak dlouho, jak by měla být." Přiznala pak a zvedla hlavu k mému obličeji. Vypadala najednou tak zraněně. Přišlo mi ale, že ta noha není jediný důvod, proč se tak tváří.