FAME [JungKook]

44. kapitola

JungKook's pov

Když jsem se ráno probudil, půlka postele vedle mě byla prázdná. Promnul jsem si oči, a pak se taky vyštrachal z postele. Moc se mi nechtělo, ale mám takový pocit, že už je docela pozdě a nechtěl jsem tu skvělou trojku, co tu do rána zůstala spát, nechat jen na Kate.

Neobtěžoval jsem si vzít župan a rovnou jsem zamířil do kuchyně. Sotva jsem otevřel dveře, do nosu mě praštila docela příjemná vůně. Jakoby bylinky?

„Dobré ráno." Pozdravil jsem tu zbědovanou bandu. Vypadali otřesně, všichni do jednoho, no já ani neočekával nic jiného. Nepijeme tak často, abychom byli zvyklí zvládat kocovinu.

„Dobré." Ozvalo se různými hlasy. Nechtěl jsem být škodolibý, ale fakt jsem se nad nimi musel uchichtnout. Jaký si to udělali, takový to mají.

„Dobré ráno." Upoutala mě Kate, která se hned objevila u mého boku, jemně mě objala kolem pasu, a pak dala malou pusu na tvář.

„Dělala jsem jim čaj, je docela dobrý, chceš taky?" usmívala se na mě. Vypadala dost dobře na to, jak pozdě jsme šli spát a co za noc ještě zažila.

„Dám si, díky. Jsi v pořádku?" měl jsem potřebu se zeptat.

„V pohodě." Kývla hlavou, a pak se vydala ke kuchyňské lince. Na tác naskládala nějaké jídlo a i dva čaje, a pak se i s tím otočila ke mně.

„Dala bych i vám, kluci. Ale asi by vám bylo blbě." Komentovala jejich pohledy, které vysílali k jídlu.

„Radši to nebudeme riskovat." Zabručel Taehyung.

Protočil jsem nad tím očima, a pak se vydal do obýváku, abychom mohli posnídat, protože u stolu na nás místo už nezbylo.

„Vypijou to a poletí." Umanul jsem si.

„Neboj, sami říkali, že si zavolají taxi a pojedou domů." Posadila se vedle mě a podala mi talíř s obloženým chlebem. Poděkoval jsem jí a pustil se do toho. V dormu občas vaří Jin, no to především obědy a někdy večeři. Ráno si snídani každý dělá sám a to tím stylem – co dům dá. Je fakt příjemné, že se nemusím bát o prázdnou ledničku a někdy mám postaráno i o tu snídani. Jako třeba dneska.

Musel jsem se v duchu uchichtnout, už mluvím jako podpantoflák. Ještě tak dva roky zpátky bych si fakt nedovedl představit bydlet s holkou. Vzdát se veškeré svobody toho, co kluci dělají a holky nesnášejí proto, abych s ní mohl žít. No teď, když jsme tu spolu, vůbec mi to nevadí. Spíš naopak. Asi budu těžce snášet, až ona odjede pracovat a já budu muset ke klukům.

Povzdychl jsem si a opřel se o čelo gauče.

„Co vzdycháš, nechutná?"

„Ne, je to super, děkuji." Zahuhlal jsem, na což se zasmála.

„Asi budeme rozjíždět zase práci a moc se mi nechce." Přiznal jsem.

„Hm, to mi povídej." Svalila se vedle mě a za chvíli jsem měl i její hlavu na ramenu.

„Ale tys říkala, že tu ještě nějakou dobu zůstaneš, ne?" nakousnul jsem opatrně. Nechci, aby odsud už jela pryč. Před dvěma dny se vrátila.

„To jo, ale na dlouho už to nevidím. Společnost pro mě chystá nějaký projekt tady a až ho dokončím, budu se muset vrátit do Londýna." Pokývala hlavou.

No... a pak že nemám důvod vzdychat.

„Na dlouho." Tipoval jsem.

„To já nevím, Kookie. Na poradě se sice mluvilo o dočasné přerušení činnosti a popravdě, ani by mi to teď nevadilo. Věnovala bych se raději nějaké charitativní činnosti, někam cestovala, možná spolupracovala s nějakou společností... ale holky jsou proti, chtějí pokračovat." Nepoznal jsem z jejího hlasu, jestli je natěšená nebo není, nebo se jí nechce. Mluvila velmi monotónně.