FAME [JungKook]

41. kapitola

Kate's pov

Noc jsem strávila v hotelu. Fakt můžu děkovat tomu, že jsem i v té šilené agónii, při které jsem měla chuť něco rozkopat, myslela trochu racionálně a vzala si sebou bundu, v jejíž kapse jsem měla peněženku. Mobil i ostatní věci samozřejmě zůstaly doma v bytě, takže jestli se mi někdo – JungKook – pokoušel dovolat, tak asi marně.

Naštvalo mě, co mi řekl. Nejhorší na tom ale je, že mu to vlastně nezazlívám. On musel obětovat hodně proto, aby se dostal tam, kde dnes je. Strávil tím div né celé dospívání a musel být hodně dobrý, aby se prosadil.

Já na druhé straně šla do blbé soutěže a teď vlastně vydělávám i víc než on. Docela smutné.

Pořád ale ve mně přetrvával ten pocit, že to i tak ke mně není fér. Chce se mnou něco mít, ale kdyby na to přišlo, nebojoval by za nás. Znamenalo pro něj vůbec něco, když jsme si vyznali lásku?

Až do teď mi přišel jako jeden světlý bod ve tmě. Moje kariéra teď stojí za nic. Už nikdy nebudu tančit kvůli tomu zranění, s holkama se hádáme a nevypadá to zrovna jako bychom měly pokračovat v naší práci.

Na meetingu taky padla slova jako – dočasné přerušení aktivity. Skončíme? Budeme jako ty ostatní skupiny, co jsou pár let na výsluní a pak... slehne se po nich zem. Nechtěla jsem být taková, ale nemám vůli pro to něco udělat.

Těšila jsem se zpět za ním, ale místo toho se stane tohle a já už druhou noc spím v hotelu – přestože je ten byt vlastně koupený za mé peníze.

Proč nejsou věci, alespoň jednou, trošku jednoduché?

Nahlas jsem si povzdychla a pomalu se loudala ke známé bytovce. Chtěla jsem to shledání mít už za sebou, no jinak se mi tam absolutně nechtělo. Třeba... třeba tam ani nebude. Vzdal čekání na mě, což?

Jenže boty v předsíni, když jsem odemkla dveře, mě utvrdily o opaku.

„Kate?!" vyhrkl a postavil se od gauče, když jsem vstoupila do obýváku.

Nechtěla jsem být zase hnusná, nechtěla jsem pokračovat v hádce, jenže to jsem já. Zkrátka tvrdohlavá jako beran, který je taky mým znamením.

„Ty jsi ještě tu?" zabručela jsem otráveně.

„Kde bych měl být?" hleděl na mě bez mrknutí. Když na mě tak upíral ty své laní oči, odpustila bych mu v té chvíli snad všechno. Copak jde, aby někdo byl tak rozkošný? Má výraz, jakože je úplné neviňátko a nezašlápl by ani brouka.

„Doma." Pokrčila jsem rameny a sundala si z ramen bundu.

„To jsem." Polknul, stále neuhýbajíc pohledem.

„Tady." Dodal.

Už jsem se na něj nevydržela dívat.

„Kam jdeš?" zavolal, když jsem mířila do ložnice, abych se převlékla do jiného oblečení. Ráno jsem se sice vysprchovala, no zase jsem se musela nasoukat do těch stejných hader.

Neodpověděla jsem, svlékla ze sebe jeansy a dala na sebe pro změnu tepláky. Hrozně jsem se polekala, jakmile jsem se otočila a on stál u dveří.

„Neměj tenhle obličej." Varovala jsem ho se zavrtěním hlavy.

„Jaký?"

S povzdechem jsem si promnula obličej.

„Ty víš jaký." Zamumlala jsem do svých dlaní.

Ucítila jsem jemný vánek a podle toho poznala, že ke mně přistoupil blíž.