FAME [JungKook]

26. kapitola

Kate's pov, Čína, Xinqiao hotel

V nemocnici jsem byla ještě týden. Nohu mi hodili do sádry a manažerka mě přestěhovala do hotelu. Nevěděla jsem, jaké jsou plány, protože ona sama nedostala od vedení přesné instrukce. Jsem sice už docela zdravá, no na nějakou dalekou cestu jsem se necítila. Pořád jsem byla unavená a musela užívat léky.

Proto jsem měla zůstat tady a odpočívat. Koncert, při kterém jsem odpadla, se opakovat v dohledné době nebude a fanoušci získali peníze za lístky zpět. Moc dobře si dovedu představit, jak se společnost šprajcovala, protože to dělá pokaždé, když se něco týká koncertů. Jenže já vystoupit nemohla a holky beze mě taky ne.

Byla jsem ale ráda, že mě nechali takhle v klidu. Dost těžce jsem se vyrovnávala s tím, jakou mi doktor nadělil diagnózu ohledně nohy. Nejhorší bylo, že ta sádra, se kterou jsem si připadala úplně nemožně, mi to pořád jen připomínala.

Odporná bílá sádra.

S JungKookem jsem si vyměnila docela hodně textovek. Podle toho, co mi napsal, tak nemají nic důležitého a prý pracuje na tom, aby mě mohl navštívit.

Tak moc bych chtěla, aby přijel. Sice nevím, jaké to tu bude po tom, co se mezi námi stalo, no je mi to jedno. Chtěla bych, aby mě zkrátka někdo objal a přesto, že by to byly jen lži, mi řekl, že všechno se spraví a v lepší obrátí. Nevím, jestli on je na tohle ten správný člověk, protože jsem ho u takové situace nezažila, no jen to objetí by mi stačilo. A toho by snad schopný byl.

Zrovna jsem se šťourala v jídlu, které mi donesli, když mi pípla sms. Pro sebe jsem se usmála a natáhla se pro mobil. Bylo mi jasné, kdo to je a doufala jsem, že mi něčím zlepší náladu.

JJK: Jaké je tvé číslo pokoje?

KateS: 1420, proč?

JJK: Jsem dole v hale.

KateS: To jako fakt?!

Vykulila jsem oči a čekala na odepsání. Už si to ale nezobrazil. Úplně mě vykolejil, on je vážně tady? A šel hlavním vchodem? Co když ho někdo pozná?!

Mohlo uběhnout asi pět minut a já neustále sledovala telefon, jestli třeba neodepíše. Až pak se ozvalo jemné zaklepání na dveře.

S pomocí stolu jsem se dostala na nohy a začala se belhat ke vchodu. S berlemi jsem se pro ten kousek ani neobtěžovala. Odešel by dřív, než bych si je správně nastavila a rozešla se.

Nejdříve jsem nakoukla kukátkem, ale nic jsem v něm neviděla, protože člověk měl černou mikinu a byl i celý zahalený. No když zvedl pohled, uviděla jsem známou masku a bylo mi jasné, kdo to je.

Rychle jsem otevřela a on se vecpal dovnitř jako velká voda. Já ustoupila a nechala ho, ať za sebou zavře dveře. Jakmile to udělal, sundal si kapuci i roušku.

„Ahoj." Usmál se pěkně.

Chtěla jsem mu v tu chvíli odpovědět a chtěla jsem vyjádřit, jak moc jsem ráda, že je tady, aby mě podpořil. Nezmohla jsem se ale vůbec na nic, jen jsem se stulila do jeho náruče a on snad, jako by to čekal, mě objal zpátky.

„Děkuji." Zamumlala jsem a cítila, jak se mi do očí tlačí slzy. První člověk, který je tady, protože mu na mně záleží.

Není to manažerka a nejsou to ani Bree, Dani nebo Amber.

„Nebreč, už bude jen dobře." Cítila jsem, jak mě začal hladit po zádech. Tak mě to uklidňovalo a svůj stisk kolem něj jsem ještě zesílila, aby náhodou nechtěl odejít.