FAME [JungKook]

45. kapitola

Kate pov, Londýn

„Červená není má oblíbená." Zaprotestovala jsem.

„Já vím, že není. No vypadáš v ní teď jako bohyně, nezavrhuj ty šaty jen kvůli barvě." Prohlížela si mě Danielle.

„Myslíš?" otočila jsem se pochybovačně zpět k velkému zrcadlu. Začínala jsem být nervózní, že nemůžu najít šaty, které by mi seděly. Normálně míváme všechny šaty od návrhářek, no teď jsem měla tolik práce, že jsem to začala zařizovat pozdě a najednou... nebyla žádná, která by mi šaty ušila, protože na Londýnské hudební ceny se valí nejen celý Londýn, ale i lidi z jiných zemí. Musela jsem si proto vybrat šaty v nějakém butiku v Soho.

„Dobře, šla bych ale ještě vedle a zkusila si něco tam. Pokud nic nenajdu, vrátíme se pro ně." Rozhodla jsem.

Dani s úsměvem přikývla a jakmile jsem vylezla z kabinky už převlečená, podala mi kabelku.

„Jak jdou zatím ty zkoušky?" nadhodila téma.

„Dobře, jen začínám být nervózní." Přiznala jsem. Hodně pro mě znamenalo, že to dali zrovna mně. Byla to pocta. Pak taky... málokdy vystupuju sama bez holek.

„Neboj, dobře to dopadne no a... ten tvůj J... Jun... bože, jak se jmenuje." Zaklela.

„JungKook." Rozesmála jsem se.

„A jo, přiletí. Sice manažerku stálo hodně úsilí, aby přemluvila jeho společnost, no bude tu." Ani jsem se nesnažila skrýt nadšení. Je to dlouho, co jsme se viděli naposledy a já v poslední době nemyslím na nic jiného než na něj. A to mě taky dost omezuje v práci, protože jsem myšlenkami úplně mimo. Ach Kookie...

„Očividně se těšíš." Uchechtla se.

„Nemusím to komentovat, no ne?" pozdvihla jsem obočí.

„Řekla bych, že jsem překvapená tvým výběrem, ale za dobu, co tě znám, mi to ani divné nepřijde." Komentovala to.

Zahnuly jsme za roh a vstoupily do dalšího butiku. Jako na povel jsme se začaly probírat nejrůznějšími společenskými šaty.

„Já docela jo. Korejci se mi sice vždy líbili, ale jen jako zpěváci. Neviděla jsem v nich žádného potencionálního partnera. Nějak se to ale stalo." Pokrčila jsem rameny.

A s kým se to zrovna stalo... to bylo opravdu nečekané.

Musela jsem se pro sebe zaculit. Jsem fakt tak bláznivě zamilovaná. A čím více jsme od sebe, tím rychleji mi to dochází. Jsem zkrátka nenávratně v tom.

„Napadlo mě... víš, hlavně se neuraz prosím, ale je pravda, že ho mají Asiaté malé?" zakoktala.

Na to jsem musela vyprsknout smíchy. Fakt jsem netušila, že ji něco takového bude zajímat.

„JungKook není malý teda... ježiši." Jako na povel jsme dostaly záchvat smíchu.

„Ne teda, to, co myslíš, že je malé, ale celkově. Má asi něco přes sto pět a sedmdesát." Snažila jsem se uklidnit, no už mi začínaly téct i slzy ze smíchu.

„Promiň, bože.... Ughr." Obě jsme to musely vydýchávat a zatvářily se omluvně na prodavačku, která koukala dost zhrozeně.

„Ne, prostě ne. Není to pravda, stačí?"

Je pravda, že mezi námi se tak moc věcí v tomhle směru ještě nestalo, takže nejsem schopná to úplně posoudit. No to jsem jí říct nemohla. Určitě by jí přišlo divné, že jsme spolu celkem dlouho a ani jsme spolu nespali. Ptala by se dál a já se nechci dostat k pointě toho všeho.