FAME [JungKook]

7. kapitola

JungKook's pov, Tokio

Měli jsme před sebou ještě pár koncertů v Japonsku, a pak už jsme se měli vrátit do Soulu a odehrát závěrečný koncert. Ten měl být taky ten největší a nejhonosnější jako rozlučka. Zdálo se, že už se to blíží, ale pořád to bylo vlastně daleko.

Byl jsem unavený, jako snad nikdy předtím a hyungové na tom byli stejně. Během zkoušky nastaly komplikace s ozvučením a oni to zrovna opravovali. Štvalo mě, že se tím celé zkoušení protáhne, no trochu jsem uvítal, že si můžu odpočinout alespoň na tu půl hodinu.

Našel jsem si místo vzadu v uličce, kam jsem si sedl na zem a opřel si o záda o zeď. Jak příjemně chladila. Docela bych bral nějakou masáž, ale o té si můžu teď nechat jen zdát.

Nevím, po kolikáté už, jsem zase zabruslil do telefonu a podíval se na můj nový kontakt. Teda, spíš už trošku staro-nový, protože jsem ho tam měl už týden. Nesebral jsem ale odvahu, abych jí napsal. Místo toho jsem si prohlížel její profilovou fotku, jako nějaký stalker.

Byla tam moc pěkná. Určitě ji nefotil profesionál, ale to bylo právě to, co se mi na tom líbilo. Vypadala normálně, nebyla nějak extra namalovaná a slušelo jí, jak pěkně se tam usmívala.

„Co děláš?" přišel najednou Hoseok a sedl si naproti mně.

„Ale nic." Mávnul jsem rukou a chtěl telefon sklidit.

„Nekecej... už jsi jí aspoň napsal? Jimin říkal, že sis byl pro nějaký kontakt." Začal vyzvídat.

„Jo, mám její kakao." Přikývnul jsem, a pak mu teda podal mobil, aby se mohl podívat.

„Ani jedna zpráva? Styď se, určitě na to čeká." Na to jsem nepochybně zčervenal a zakroutil hlavou. Pochybuju. Kdykoli si o ní chci něco vygooglit, všude jsou jen fotky, jak je někde s tím Harrym. Ta má hlavu určitě někde jinde, než aby čekala, než jí nějaký Korejec napíše.

„Má moc pěknou profilovku." Dal si telefon blíž k obličeji, nejspíš, aby se mohl líp podívat.

„Hej!" praštil jsem ho do ramene a telefon mu vyrval.

„Jen se nečerti. Není můj typ." Zasmál se nad mou reakcí.

„I kdyby byla, je to jedno." Utrousil jsem.

„Tak jí napiš, tím přece nic nezkazíš. Třeba zjistíte, že si nemáte o čem povídat a nic z toho nebude." Řekl už vážně, za což jsem mu byl vděčný. Nepotřebuji, aby si mě furt dobíral.

„Když já se stydím. Viděl jsi, co jí napsaly na profil nějaké naše fanynky? Je mi z toho na nic." Přiznal jsem. Netušil jsem, že pár podporujících zpráv z naší strany, by mohlo vyvolat tolik rozbrojů. Především naše fanynky se obuly do jejího profilu a některé jí napsaly dost škaredé komentáře. Proto jsem pak ani nic nenapsal. Nechci přilévat olej do ohně.

„To je super, o důvod víc, abys jí napsal a omluvil se za to." Poplácal mě po ramenu, pak se zvedl a odešel.

Chvíli jsem nad tím přemýšlel a prohlížel si pořád tu jednu fotku, až jsem kliknul zpět na okénko chatu s rozhodnutím, že jí fakt napíšu.

JJK: Ahoj, chtěl jsem se ti omluvit za to, co ti lidé píšou na profil. Cítím se kvůli tomu blbě, protože já psal ty tweety a oni ti teď píšou tak škaredé zprávy.

Netušil jsem, jak to zformulovat. Když jsem kliknul na „odeslat", měl jsem chuť to ještě změnit, ale už to nešlo.

Nevím, kolik teď bylo u ní hodin a co dělala, ale hleděl jsem na telefon asi půl minuty, a pak se ozvalo známé Oou. Odepsala.