FAME [JungKook]

57. kapitola

Kate's pov, Londýn

Sledovala jsem svůj odraz v mobilu a sama sebe se ptala, jestli jsem za svůj život vypadala hůř. Žádný make up? Okay, dejme tomu, že na svůj obličej bez líčidel zvyklá jsem. Na co zvyklá nejsem jsou neuvěřitelné monokly pod očima, zarudlé oči, jako kdybych propařila několik nocí a mrtvolně vybledlý obličej.

Přijde mi, že se probouzím v nemocnici docela často v poslední době. Předtím ta noha, teď ten panický záchvat.

Nebaví mě to. Přijdu si hrozně nešťastná s tím, co se děje kolem mě. Média jsou opět plné toho, co se stalo. Všichni shromažďují nejrůznější teorie, co se mi asi tak mohlo přihodit.

Je sice pěkné, že se o mě fanoušci bojí, ale co z toho mám? Dala bych cokoli za klid a pokoj. Nemuset čelit novinářům, kteří čekali před nemocnicí jako hladoví psi.

Manažerka neustále stepuje za dveřmi mého pokoje a kdybych se jasně nevyjádřila, že ji tu nechci, nejspíš by už dávno rozrazila dveře a začala mě zahrnovat informacemi, o které fakt nestojím.

Nahlas jsem si povzdychla, a pak vytočila známé číslo. Svým rodičům jsem už volala a probrala jsem s nimi všechno, co jsem potřebovala. Teď jsem chtěla požehnání ještě od toho druhého člověka.

Bylo ráno, takže u něj večer, doufala jsem, že ho zastihnu ve chvíli, kdy bude mít čas. I když to zvonilo docela dlouho, na konec to přece jen zvedl.

Musela jsem se pousmát nad tím, jak na mě ihned začal chrlit všemožné dotazy o tom, jestli jsem v pořádku a jestli mi je už líp. Vím, že je jeden z mála, koho to opravdu zajímá.

„Už je to dobré," odvětila jsem.

„Proč jsi něco neřekla? Proč jsi prostě..." započal, co jsem taky čekala.

„Nic by se nezměnilo, musela bych odjet," přerušila jsem ho.

Nemělo cenu vést tuhle debatu. A to především proto, že já sama si nejspíš neuvědomila, jak moc ve stresu jsem. Měla jsem strach, ale zdálo se mi to přijatelné. Přišla jsem si v pohodě, a proto to tak připadalo i mému okolí.

Jenže návrat sem mi spustil tohle všechno. Už jsem byla silná moc dlouho a tohle byl zkrátka můj limit.

„Není to ale to, proč ti volám," povzdychla jsem si.

„Ne?" zarazil se.

„Teda, samozřejmě, že jsem se chtěla ozvat, že jsem v pořádku a všechno, ale je tu něco, o čem si chci promluvit."

„Dobře, já tě poslouchám,"

Pousmála jsem se a v tu chvíli mi zabylo tak strašně líto, že tu nemůže být se mnou. Všechno jsem začínala vidět rozmazaně, a i když bych normálně slzy zatlačila, tentokrát to nešlo.

„Katie, ty brečíš?" zaznělo nejistě z druhé strany, jakmile jsem popotáhla.

„Jo," trhaně jsem se nadechla, abych nabrala trochu kyslíku. Šlo to těžce přes ucpaný nos.

„Ale to nevadí." Řekla jsem hned.

„Jenom se mi stýská, to je všechno,"

„Taky se mi stýská, ale neplakej kvůli tomu, jo? Je mi pak fakt na nic," slyšela jsem povzdech.

Odložila jsem telefon na chvíli a utřela si slzy do kapesníku. Znovu jsem se zhluboka nadechla, už odhodlaná přejít konečně k tomu, co mu chci říct.