FAME [JungKook]

17. kapitola

Jungkook's pov, Incheon

Uchichtl jsem se ale raději to už nijak nekomentoval. Jimin vedle mě zvedl hlavu pro změnu od svého telefonu a nechápavě se na mě podíval.

„Je ti dobře?" pozvedl obočí.

„Nejlíp." přikývl jsem.

Oba jsme čekali na letišti na můj let. Říkal jsem mu, že tady nemusí být se mnou, Kate mě na kakau zabaví dost. No řekl, že stejně nemá, co na práci, a že zkrátka počká, než bude čas. Odbavený jsem už byl, jen jsem čekal, kdy budu moci jít do letadla.

Byl jsem tak vzrušený. V Anglii jsem byl jednou a to jen v Londýně. Těším se, že poznám něco nového, těším se na klid a těším se na Kate, která tam na mě měla čekat. Čas strávený u rodičů byl sice super, ale to, že mám chuť cestovat a zažívat něco víc, se ve mně nezapře. Po týdnu mi přišlo, že se tam nudím, i když jsem je viděl hrozně rád.

„Co si píšete?" nahnul se ke mně a ukončil tak mé myšlenkové pochody.

„Píše mi, jak sledovala Bon Voyage." Odvětil jsem popravdě.

„A? To je to tak vtipný?" nechápal.

„Napsala, že jsi tam fakt sladký, tak jsem jí odepsal, že sedím vedle tebe, jestli ti to mám vyřídit." Prásknul jsem ji. Normálně neprozrazuju nic, co mi ona píše, ale za tu dobu, co jsme v kontaktu, jsme se stihli docela dobře poznat. Myslím, že vím, co si můžu dovolit a ona by se sice čertila, no na konec by se tomu taky zasmála.

„Líbím se jí?" nasadil svůj vědoucný výraz.

„Jo, neřekl jsem to právě?" protočil jsem očima. Opakovat mu to a zvyšovat tak jeho ego fakt nehodlám.

„A to je všechno? Nic víc nepíše?"

„Nebuď zvědavý." Odbyl jsem ho.

„Dej mi na ni kontakt, vypadá fakt zajímavě." Šťouchl do mě.

„Zapomeň." Zavrčel jsem. Kate je jen moje kamarádka. Možná někomu přijde divné, že si na ni dělám takové nároky, ale nemohl jsem si v tomhle směru pomoct. S hyungy sdílím úplně všechno. A tím všechno myslím fakt všechno. Zažíváme spolu útrapy, ale i šťastné momenty. Žijeme spolu, víme o sobě ta nejrůznější tajemství, půjčujeme si věci od jídla, mobilů až po ponožky a spodní prádlo.

Nikdy mi nevadilo se dělit, ale ji jsem z nějakého nepochopitelného důvodu chtěl mít jen pro sebe. Vím, že kdyby si s ní Jimin začal psát, tak by se bezpochyby spřátelili, možná by na mě nezanevřela, po takové době, co si píšeme, jen kvůli němu. No zjišťovat to nehodlám. Nikdo jim nebrání, aby si pořídili své kamarádky.

„Ale ale, hned se nečerti." Zašklebil se.

„Pozdravuje tě." Ani jsem se na něj nepodíval.

„Jo, že já ji taky." Dál to neřešil a pohled sklonil zpět ke svému mobilu.

Seděli jsme tam takhle asi dvě hodiny. Pak konečně otevřeli GATE, který jsem potřeboval, takže jsme se rozloučili.

„Dávej tam na sebe bacha." Krátce mě objal a já mu to oplatil.

„Neboj, budu v pohodě. Sice jsem taky trochu na nervy, že je to tak daleko, ale ona se o mě postará... doufám." Usmál jsem se.

„Bude čekat na letišti, jo?" ujistil se.

„Bude. Psala, že je teď ještě v Londýně, protože oni měli až do včerejška nějaký program. Pojedeme pak k jejím rodičům přímo." Vysvětlil jsem. Byla by blbost, aby se pro mě vracela, když jsou to skoro tři hodiny cesty. No zase nevím, jak bych zvládl se sám do města, kde její rodiče bydlí, dostat. Ale tak... zas nějak by to dopadlo.

„To už je fakt vážný, že potkáš její rodiče." Začal se chlamat, na což jsem ho praštil do ramene. Hlavně nesmíme přitáhnout nechtěnou pozornost.

„Já vím, já vím! Kate je kámoš!" zvedl ruce v obraně a trochu poodstoupil.

„Tak ať se ti tam líbí, měj se."

Zamával jsem mu, když odcházel, pak vzal svou příruční tašku i s taškou od foťáku a vydal se svým směrem.

Přišel jsem si jak na trní celých deset hodin letu. Těšil jsem se, no byl jsem i trochu nervózní. Sice si píšeme, fakt často, no stejně je to zvláštní, že se potkáme zase po tak dlouhé době. V Japonsku ta divná chvíle odešla docela rychle, budu doufat, že to tak bude i tentokrát.

V letadle jsem se rozhodl pořádně nacpat. Objednal jsem si všechno možné a sledoval filmy, psal si s Kate a cpal se o sto šest. Pak, s plným žaludkem samozřejmě přišel útlum a já to zalomil.

Byl bych rád, kdybych prospal rovnou celý ten let, ale vzbudil jsem se asi tři hodiny před přistáním a to už jsem nevěděl co roupama. Nic mě nebavilo, nic mě neuspokojovalo. Jen jsem sledoval tu pitomou obrazovku s letadlem, jak se pomalu to letadélko přibližuje k ťupce, kde byl napsaný Londýn.

Myslel jsem, že snad budu skákat radostí, když ohlásili, že se máme připásat.

Předtím, než jsem vylezl ven a šel si pro své zavazadlo, jsem si trochu prsty pročísl vlasy, ať nejsem tak střapatý, a pak si nasadil roušku. Myslím, že podle toho mě zaručeně pozná.

Vzal jsem foťák, příruční zavazadlo, šel vyzvednout kufru, a pak vylezl v hale letiště Heathrow.

Koukal jsem kolem sebe a bylo mi jasné, že nemám šanci ji tady v té změti lidí najít. Stál jsem proto na stejném místě, docela ztracený, a když uběhlo deset minut, začal jsem pochybovat, že se tu vůbec setkáme.

Cítil jsem se docela zklamaně. Těšil jsem se na ni a ona tu asi není.

„Ahoooooooj!" uslyšel jsem křik a hned na to mi někdo skočil na záda. Polekaně jsem pustil tašku, foťák naštěstí držel kolem krku.

„Kate?" ujistil jsem se.

„Samozřejmě, kdo myslíš, že by na tebe asi jinak skákal." Zasmála se svým zvonivým smíchem, který jsem pár měsíců slyšel zase jen v televizi a videích.

Seskočila ze mě a já se k ní alespoň mohl otočit čelem.

Pozdvihl jsem obočí a překvapeně se zaměřil na černou roušku, která měla vyšité jahůdky.

„Aby mě nikdo nepoznal." Uviděl jsem, jak jí v očích zajiskřilo.

„Rád tě zas vidím." Usmál jsem se, i když to asi přes mou vlastní roušku neviděla.

„Já tě taky." Tuším, že mi to opětovala, a pak mě znovu objala. Tentokrát normálně zepředu. Jakmile složila své ruce kolem mého pasu, já ty svoje taky obtočil kolem ní a jemně jí stiskl. Přišla mi do náruče tak akorát. Nebyla maličká, to nemám rád, no pořád byla menší než já a v takové výšce, která mi naprosto vyhovovala.

„Promiň, že mi to tak trvalo, ale nemohla jsem tě v té změti lidí najít." Řekla do mého ramene.

„To nevadí, aspoň, že jsi mě tu nenechala." Zavtipkoval jsem, a pak ji pustil.

„To si o mě fakt myslíš?" zabručela nespokojeně a do ruky vzala mou příruční tašku.

„Já si to vezmu sám." Zaprotestoval jsem. Místo toho jsem si složil tašku s foťákem a tu jí dal přes rameno.

„Můžeš vzít tohle, když chceš pomáhat." Nic na to neřekla, jen mě vzala za ruku a mířila ven z letiště.

Byl jsem tady jen jednou a to hodně dávno, takže jsem se nechal vést jak pejsek a vůbec neprotestoval. Místo toho si moje prsty našly samy cestu a propletly se s jejími.

Cítil jsem se takhle dobře. Nikdo mě nepoznával a mohl jsem se držet za ruku s fakt pěknou holkou, aniž bych se musel bát nějakých článků nebo problémů. Tady si každý hleděl svého.

Otázka: tak jaký byl Valentýn? Máte/nemáte rádi, slavíte/neslavíte?

Já neslavím, protože nemám s kým :D. Ale kdybych měla, tak z toho asi nebudu dělat velkou vědu, možná nějaký malý dáreček :)

P.S.: Ten gif? ...........