FAME [JungKook]

24. kapitola

Kate's pov, Beijing, nemocnice

Zamrkala jsem a mám pocit, že snad i tenhle pohyb mě bolel. Chtěla jsem oči hned zase zavřít, ale zvědavost mi nedala. Za pár sekund jsem si přivykla světlu v místnosti a zaostřila na člověka, který u mě stál.

Byl to doktor v bílém plášti. Vedle něj se na mě usmívala sestra, a pak tam stála i Eva - manažerka. Chtěla jsem se zeptat, co se stalo, ale v krku jsem měla Saharu, a pak jsem taky měla pocit, že jakmile promluvím, přestane do mých plic proudit kyslík a já se udusím.

„Dobrý den," upoutal doktor mou pozornost.

„Slyšíte mě dobře?" zeptal se.

Chtěla jsem přikývnout, ale ani to nešlo. Celé mé tělo, jakoby bylo ochrnuté. Tak hrozně mě bolelo, že jsem nemohla pohnout ani malíčkem.

„Stačí, když zamrkáte." Vyzval mě.

To jsem zvládla.

Několikrát jsem zamrkala, jakože ho vnímám a rozumím mu.

„Dýchá se vám dobře?"

Znovu jsem zamrkala.

„Byla jste čtyři dny v umělém spánku. Brzy tento stav přejde a budete se cítit lépe."

Nevím, jestli mi říkal něco dalšího. Chtěla jsem zůstat vzhůru, chtěla jsem vědět spoustu věcí, ale byla jsem příliš vyčerpaná. Oči se mi samovolně zavřely, nehledíc na to, že jsem je chtěla nechat otevřené. A pak jsem byla zase ve tmě.

**

„Ahoj, Katie." Zamžourala jsem na osobu sedící vedle postele. Byla to Bree a spolu s ní tu byla i Danielle.

Cítila jsem se na to, jakože můžu promluvit, taky jsem byla schopná zvednout ruku a sundat si dýchací masku z obličeje.

„A-ahoj." Můj hlas zněl divně. A taky mě hrozně bolelo už jen to jedno slovo, co jsem řekla.

„Chceš se napít, zlato?" přikývla jsem, což mě taky dost zmohlo. Když mi dala slaminu k ústům, nasála jsem pár doušků vody.

„Lepší?" usmála se.

„Děkuji." Alespoň na chvíli to uhasilo to parno, co jsem měla v krku. I tak jsem se ale necítila na delší mluvení. Už zase jsem byla unavená.

„Doktor říkal, že zítra už by to mělo být výrazně lepší. Uzdravíš se Katie, neboj." Chytila mě za ruku a pomohla mi dát dýchací masku zpět na své místo.

Cítila jsem, jak se mi do očí tlačí slzy. Nevím, co se děje. Nemůžu si vzpomenout, co přesně se mi stalo a proč jsem vůbec byla v umělém spánku? Je tu tolik otázek, co jim chci položit, no mé vlastní tělo mě zrazuje. Nemůžu, nejde to.

„Neplakej." Dani se zatvářila lítostivě.

Byla jsem ráda, že tu někdo byl, a že jsem se neprobudila do prázdné místnosti, ale po druhé straně bych byla raději, kdyby tu nebyly. Chtěla bych se vzbudit ve své posteli, doma a vidět svou mamku a taťku.

„Chceš vědět, co se stalo? Nebo to necháme na jindy?" zeptala se opatrně.

„Chci to vědět." Zamumlala jsem do přístroje, ale tuším, že to obě rozeznaly.

„Špatně jsi došlápla, a pak spadla z pódia. Bouchla ses do hlavy tak nešikovně... moc jsme se bály." Bree stiskla mou ruku pevněji.

Na chvíli jsem uhnula pohledem a podívala se na bílý strop nade mnou. Zamyslela jsem se a útržky se mi pomalu začaly vracet.