FAME [JungKook]

14. kapitola

Kate's pov, Tokio

Unaveně jsem zívla, ale spát jsem nechtěla jít ani za nic. JungKook byl tady a já si s ním měla tolik, co říct, že jsem nechtěla ztratit ani jednu jedinou chvíli.

Byl jiný, než když jsme se viděli posledně, ale to z něj asi udělaly ty prochatované večery. Bylo to mezi námi nejdříve trošku zvláštní, no brzo to opadlo. Hrozně jsem si s ním celé odpoledne užila a jen mě mrzí, že už žádné další v dohledné době nebude. On pracuje, já pracuji... a pak jsme každý na jiném kontinentu.

„Klukům jsem neřekl, že jsem tady. Měli by pak blbé řeči." Protáhnul otráveně a do pusy si strčil další klínek pizzy.

„Holky o tom taky neví. I když ony ani neví, že jsme si celou tu dobu psali." Přiznala jsem.

„Proč jsi jim to neřekla?" zatvářil se překvapeně.

„Přišlo mi, že je to zbytečné. Je to stejně nezajímá." Hlavu jsem si opřela z boku o pohovku a vysadila na ni i své nohy. Byla dost velká na to, aby si každý zabral její konec a pořádně se uvelebil.

„Myslel jsem, že jo." Řekl zaraženě.

„Jsme dobré kamarádky, ale nic víc v tom nehledej. Neříkáme si všechno." Zavrtěla jsem hlavou a strčila si do pusy slaminu, abych mohla natáhnout trochu pepsi.

Po úmorném snažení, abych tady dostala k jídlu něco normální, jsem to vzdala a nechala si zavolat do donáškové služby. Pizza, cola a burger pro každého z nás. No co víc si přát?

„To já s hyungy asi taky ne. Jsme spolu velmi za dobře, ale každý máme svá tajemství." Pousmál se, a pak odložil prázdnou krabici zpět na stůl.

„Je to pravda? Víš, to co se říká. Že když se jednou v k-popu dáš s někým dohromady, jste pak jak bratři, nebo sestry."

„Ne všichni." Zavrtěl hlavou.

„Ale většina ano. Trávíš s nimi každý jeden den, žiješ s nimi a zažíváš dobré i špatné chvíle. Nejde si je neoblíbit a nezačít k nim něco cítit. Ze začátku jsem byl velmi zdrženlivý. Nechtěl jsem se otvírat nějakým cizím klukům a bál jsem se, že když jednou něco řeknu, roznesou to dál. Časem jsme ale všichni zjistili, že jsme na stejné lodi." Utřel si pusu do ubrousku.

Uznale jsem zakývala hlavou a nepřestávala ho po očku sledovat. Byl zkrátka nezvyk ho tu vidět. Několik let byl jen ve videích a na fotkách. Teďka sedí přede mnou na gauči, cpe se pizzou a vypadá fakt reálně.

„Myslím si, že je to pěkné." Řekla jsem na to.

Nadzvedl obočí a čekal, co dalšího vyplodím.

„Je pěkné, že to tak máte. Že se máte upřímně rádi. One Direction tak na mě taky působili, než jsem je poznala doopravdy. Oni jsou spolu už jen kvůli té slávě a penězům. A my s holkama... myslím, že nejsme jiné. Tolerujeme se, podporujeme se, ale kdyby to šlo, každá by si šla po svých." Řekla jsem svou teorii nahlas.

„To nemůžeš vědět tak jistě..."

„Věř mi, vím." Mrkla jsem pravým okem a usmála se. Vím až moc dobře, oč tu běží. Nejsem pitomá, mám oči, mám uši. A mám cit, abych z lidí vycítila, co si myslí. Vím, že kdybychom věděly, že přežijeme v byznyse i bez sebe, tak je každá rázem někde jinde. Kamarádky nekamarádky.

„A co Harry? Jste v kontaktu?" zeptal se najednou.

„Ne." Pokroutila jsem hlavou.

„Bylo těžké přesvědčit vedení, že to dál dělat nechci, ale naštěstí jsem to s manažerkou zvládla. Už žádný další fake vztah." Kolena jsem si přitáhla k sobě.