FAME [JungKook]

27. kapitola

JungKook's pov, China

Řekl bych, že se mi ji docela podařilo rozptýlit. První den byla ještě trochu smutná, ale fakt jsem se snažil, aby přestala myslet na to, co bude a užívala si, že můžeme být alespoň spolu.

Co se týká toho všeho mezi námi, pořád jsme si to nijak nevyjasnili. Po jedné straně jsem chtěl vědět, na čem jsme. Je moje dobrá kamarádka, ale časem, který spolu trávíme zjišťuju, že ji mám víc než rád.

Nepřekáželo mi proto se k ní večer přitulit a ráno se tak probudit. Pusu jsme si sice nedali, ale jak strašně bych rád. Mám však trochu strach, že teď není v dobrém rozpoložení na podobné věci. A byla tu taky pořád ta stránka, která mi jasně říkala, že tohle nikam nepovede. Setkáme se několikrát do roka, zažijeme pěkné chvíle, a pak se zase rozloučíme?

I když, raději bych měl tohle než nic. A že to nic už mám dost dlouhou dobu.

„Hele koukej." Ukázal jsem na sádru, kterou teď zdobila karikatura Jimina.

„Panebože." Začala se smát. Seděla uvelebená na gauči a já pod ním. Její nohu jsem měl tak akorát, že jsem ji mohl pomalovat.

„Chceš tam i zbytek BTS?" zeptal jsem se a ona začala horlivě kývat hlavou.

Jen jsem se uchichtnul a dal se do práce. Nakreslil jsem tam naše logo, a pak začal kreslit zbytek karikatur. Sebe jsem samozřejmě nakreslil jako největšího.

„Vypadá to fakt dobře." Okomentovala to.

„Já vím, jsem šikovný." Uculil jsem se, a pak se vyhoupnul na gauč za ní. V televizi zrovna běžel nějaký pořad, který jsem ale kvůli kreslení vůbec nevnímal. Ona do něj byla naopak úplně zažraná a u toho jedla nějaké čínské sladké bonbóny.

„Objednáme něco k večeři?" zeptal jsem se. Už jsem začínal mít docela hlad, a pak taky jsem si pro jednou užíval, že nejím s hyungy a nikdo po mně nepochtívá jídlo.

Do hodiny jsme měli v pokoji tácek plný jídla.

„Co to máte vy Asijští lidé za zvyk, že toho objednáváte tolik." Snažila si dát do ruky hůlky, ale vůbec jí to nešlo.

„Mám rád, když si můžu vybrat. A pak taky... tady se většinou jídlo sdílí." Poučil jsem ji a za pás přitáhl vedle sebe.

„Ukaž, drží se to takhle." Objal jsem ji jednou rukou a druhou jí začal spravovat ruku.

S mou pomocí si nabrala kousek masa, no stejně jsem většinu práce udělal já a nebýt mých rukou, nestihne to dojít ani na půlku cesty k její puse.

Sledoval jsem, jak to kouše a když polkla, tak jsem se zeptal, jaké to je.

„Chutná to dobře, dej si taky."

Samozřejmě, že jsem neváhal a strčil si kousek pro změnu do své pusy.

Ona to pak s těmi hůlkami vzdala a vzala si normální vidličku. Ani se jí nedivím, protože s takovou by se pořádně nenajedla.

Občas jsem jí strčil do pusy něco z mého talíře a jindy jsem zase vyzkoušel něco od ní. Krmili jsme se takhle navzájem až do doby, než všechny talíře zely prázdnotou. Vůbec mi to ale nevadilo, byl jsem napapaný tak akorát.

„Můžeš se o mě opřít." Zasmál jsem se, když jsem si všiml, jak s tím zápasí. Nohu v sádře měla vyloženou na stole, no tu zdravou si pokrčila a snažila se jí zadržet v tom, aby padala na moje stehna.