FAME [JungKook]

49. kapitola

Kate's pov.

„Řeklas to někomu?" posadil se JungKook vedle mě.

Jen jsem stroze zavrtěla hlavou, utírajíc se slzy do rukávu bílého županu. Bylo mi na nic, že o tom musím mluvit.

Ty zprávy mi chodí už dlouho, ale nikdy předtím mi ještě nezavolal. Děsilo mě to, ale měla jsem zkrátka moc práce než abych na to myslela. A když přijel on, úplně jsem vypustila z hlavy, že se to děje.

I když mě bolí jeho nedůvěra, asi se teď choval oprávněně. Nemyslím si, že bych byla v jeho kůži jiná.

No stejně mě bolelo to rozebírat. Přišla jsem si bezbranná. Nemohla jsem udělat nic a přestože jsem si už několikrát změnila telefonní číslo a ostatním pak lhala o tom, že jsem ztratila mobil, stejně mě našel.

„Musíš to říct policii, manažerce. Musíš mít nějakou ochranku. Ať už je to on nebo ne, ten chlap je psychopat. Může ti ublížit, Katie." Oslovil mě zdrobněle.

Ulevilo se mi, když mě vzal něžně kolem ramen a hned jsem se k němu přitulila. V jeho náručí se zdá vždy všechno lepší.

„Nikdo neví o tom, co se stalo. Pokud se to někam dostane... všude to rozmažou." Vzlykla jsem.

„Věci jdou udělat diskrétně." Namítnul.

„Tady ne. Řekla jsem ti, že o tom tehdy ví jen mí rodiče a terapeut. Policie ten případ uzavřela. Tehdy mě nikdo neznal, byla jsem jenom holka, který se stalo neštěstí. Když to teď znovu otevřou, všechno to vypluje napovrch. Všichni se to dozví."

Už jen ta představa a přišla jsem si hrozně potupená. Hnusila jsem se sama sobě po tom ještě hodně dlouho. Dalo mi práci se vypořádat s lítostí svých rodičů. Co by se stalo, kdyby se to každý dozvěděl?

Chvíli jsme oba mlčeli. On asi vstřebával všechna fakta a já... snažila jsem se uklidnit a vstřebat to taky.

Zvedla jsem obličej k jeho a začala sledovat jeho profil.

„Kookie." Oslovila jsem ho, na což se taky otočil ke mně.

Neuhnula jsem pohledem, spíš naopak. Chtěla jsem se dívat do jeho tmavých očích a zažít to, co vždycky. Svět kolem neexistuje, když mi pohled opětuje. A já naráz nemám žádné starosti ani strasti, které by mě mohly trápit.

„Ty to nevidíš, že?" pousmála jsem se a ruce obmotala kolem jeho krku. Doufala jsem, že mi nikam neuteče, protože ještě před chvílí byl opravdu naštvaný, no neudělal vůbec nic.

„Co myslíš..." zamrkal nechápavě.

„Ty nevidíš, že mám oči jen pro tebe."

Cítila jsem se nesvá z toho, že se mu tak otvírám. Jasně, řekli jsme si, že se máme rádi a občas si to připomeneme, ale nikdo z nás ještě nemluvil o svých citech otevřeně. Většinou nám zkrátka stačí, že jsme spolu a slova nejsou potřeba. Teď mám však pocit, že jsou.

„Já bych ti nikdy takhle neublížila." Nepatrně jsem pokroutila hlavou.

Ubližovat mu by bylo to poslední, co bych chtěla. Vždyť on ani netuší, co semnou tohle všechno dělá. Po tom, co se mi stalo jsem měla pocit, že ani nikdy nepoznám, jaké to je někomu věřit. Když jsem byla malá, nepřemýšlela jsem nad podobnými věcmi, ale v pubertě... všichni kolem mě randili a, i když já chtěla taky, pořád mě události z minulosti držely zpátky.

Je mi už tolik a teprve teď poznávám, jaké to je být zamilovaná. Možná je to smutné, ale já cítím víc vděk než smutek. Jsem vděčná, že někdo přišel a ukázal mi, jaké to je. Mít starost, péči, podporovat a milovat.

„A asi už do tebe nejsem jen zamilovaná. Opravdu tě miluju, tak... zkusíš mi víc věřit?"

„Kate..." povzdychl si a na okamžik jsem měla i pocit, že se zatvářil provinile.

„Ne, mlč." Zastavil mě, když jsem chtěla něco říct.

„Problém není v mé nedůvěře, ale v mé výbušnosti. Jsem hrozný, vím to." Vypadal smutně. 

„Zkusím víc přemýšlet předtím, než se zase rozohním, dobře?" pohladil mě po tváři.

„Myslím, že si nemáme co vyčítat, nejsem jiná." Tiše jsem se uchichtla.

My dva se asi vážně nudit nebudeme. Nikdy.

Už tak se vidíme málo, no i to stačí, abychom se stihli dostat do nějaké hádky. Když už to není hádka, tak do sebe rýpeme... anebo děláme jiné věci.

„Taky tě miluju, ale příště mi nic netaj." Lípl mi pusu na nos.

Nahlas jsem si povzdychla, a pak se postavila. Už mi začalo pomalu kručet v břichu. Po tom alkoholu jsem měla žaludek jak na vodě, ale teď bych si klidně už něco dala.

Chtěla jsem ho vzít do nějaké restaurace, která by byla nejblíž, no bylo mi jasné, že bychom vzbudili moc pozornosti. Proto jsem volila raději dražší variantu, kde ale naopak budeme mít soukromí.

„Kate, kdy se vrátíš?" zeptal se najednou, když jsme oba projížděli menu. Já měla vybráno už dávno, ale chtěla jsem dát dostatek času na prozkoumání menu taky jemu.

„Kam?" zamumlala jsem, myšlenkami u steaku na bylinkové omáčce, který jsem si plánovala obědnat.

„Domů... teda, do Soulu." Opravil se hned.

Překvapeně jsem pozdvihla obočí a lístek odložila.

„Nevím." Pokrčila jsem rameny. Teď jsem toho měla tolik. Sama netuším, co se ještě bude dít, ale jely jsme s holkami naplno.

„Vánoce... Nový rok?" zkusil to.

„Na Vánoce už program mám a na Nový rok bychom měly být na Time Square. Ty máš nějaké akce?" napadlo mě.

„Na Vánoce jo. Pak už ne." Taky odložil lístek. Objednali jsme si, když přišla servírka a já se hned pustila do zázvorového čaje.

„Poleťme do Karibiku." Vyhrkla jsem spontánně.

„Cože?" vyvalil oči.

„Můj známý vlastní ostrov, na kterém je vila, jeďme tam a užijme si tam dovolenou." Čím víc se mi věci spojovaly v hlavě, tím se mi to i víc zamlouvalo.

„Měla jsem teď opravdu hodně práce. Pak taky... on. Chtěla bych vypadnout. Chtěla bych na chvíli utéct před světem." Pousmála jsem se. A jak nejlíp útect, aby na nás nikdo nepřišel a neodhalil nás? Na vlastním soukromém ostrově se přece nebudeme muset schovávat.

„Ty máš známého, co má ostrov?" spadla mu brada.

„Jo. Ukazoval mi fotky a je to tam opravdu nádherné. Malý tropický ostrůvek s vilou, ze které vidíš oceán. Nabízel mi, že když budu chtít, půjčí mi to." Vysvětlila jsem. Byl roztomilý, když tvářil tak vyjeveně.

Popravdě, když jsem do tohoto byznysu vstoupila, taky jsem byla ohromená všemi věcmi, o kterých jsem do té doby ani nesnila. Nádherná drahá auta, šaty, milionové večírky, šperky... soukromé ostrovy. Dneska už mi to tak divné nepřijde.

„Tak co říkáš?" pobídla jsem ho. Pořád z něj totiž nic nevyšlo.

„Já... ano, určitě chci!" vyhrkl.

„Fajn, teď ještě musíme zapracovat na našich manažerech, ať nás na pár dní po novém roce uvolní." Neváhala jsem a začala psát Evě.

Nějak nás tam určitě musím dostat. Tady by to snad tak velký problém nebyl, no u něj... jeho vedení je hrozně nevyzpytatelné. Musím proto do toho navést i Evu, té jednání s BigHitem docela jde, co jsem si stihla všimnout. Vždy se s nimi dobře domluvila a věci zařídila.

Jen prosím, ať to vyjde.

***

Už mnoho dílů do finiše nezbývá. Co myslíte, stane se konečně něco mezi Kookem a Kate? Taky na to netrpělivě čekám :D.