Dcera|Jean Snapeová

Den poté

Jean

Ráno se vzbudila, pozdě, bylo okolo jedenácté, dnes nechtěla do školy stejně zaspala.., vzala si na sebe šedé tričko a černé džíny, pomalu sešla dolů, našla taťku jak sedí na gauči. Přešla až k němu a posadila se vedle něco, ani jeden nepromluvil, nebylo jim do řeči.. ne po tom co.. jim zemřela maminka, a manželka.. "Omluvil jsem tě ve škole, pan Mils dnes ani zítra nepřijde.." oznámil jí táta. Jeho hlas byl plný smutku, oči měl opuchlé od pláče stejně jako ona. "Díky.." odpověděla, netušila co na to má říci, takhle seděli ještě.. možná hodinu, možná hodinu a půl, neví jak dlouho, .. "Jean, co se vlastně stalo...?" zeptal se a otočil se na ní.., upřel na ni svoje tmavé oči. Nevěděla jestli o tom chce mluvit, ale.. taťka to chtěl vědět.. "Když mi skončila škola, šla jsem si číst, stejně jako mamka.. když jsem skončila, šla jsem se napít, za hodinku jsi měl přijít ty, v tom momentě se sem přemístili.." odmlčela se Jean.. ".. a spoutali nás., pak se s námi přemístili k Pánovi Zla.., ona.. on jí mučil.. Cruciatem.. křičela.. měla jsem hůlku v zadní kapse, nedošáhla jsem na ní.." tekli jí slzy po tvářích.. " pak nás odhodili na tu louku.. pak..pak už to znáš.. nemohla jsem jí pomoci.. omlouvám se, ale nešlo to..." teď už plakala, nechtěla na to vzpomínat, bylo to bolestivé, trhalo jí to na dvě části.. působilo neskutečnou bolest.. Táta si jí přitáhl do náruče, schoulila se mu na hrudi do klubíčka a plakala.. Má ještě jeho., táta se o ní postará...

Musela usnout, vyčerpáním.., protože ležela na gauči zabalená v dece. Posadila se, taťka jí pozoroval.. ani nemrkal..pohled mu oplácela.. "Jean" promluvil.. "je mi to líto, ale o ničem jsem nevěděl, jinak by jsem to v životě nedopustil.." řekl a stále na ni koukal.. "Vím to.." přitakala, věřila mu, on by tohle nikdy nedopustil.. "Pán Zla, už o tobě ví.. ale já nechci aby jsi se přidala ke Smrtijedům.. Budeš muset do Bradavic, tam tě budu mít pod dohledem, nikdo ti neublíží.. je jasné, že tě Pán Zla bude chtít mezi sebe, většinou až po ukončení Bradavic.. po ukončení Bradavic odjedeš pryč.. do zahraničí.. někam.. studovat..nenajde tě.." řekl taťka.. Ano, bylo to logické, teď ji nemusí skrývat.. "Brumbál o tobě ví, měla si chodit do Bradavic, ale to také víš.. zítra mu to oznámím a oznámím to také panu Milsovi a v mudlovské škole.." dodal táta. "Dobře.." přitakala, Jean. Během jednoho dne se změnil její život.. "Můžu jít zítra s tebou? Nechci být sama.." vysvětlila Jean. Smutně kývl. "Půjdu si tedy sbalit věci..." oznámila a odešla nahoru. "kdyby ti něco chybělo, zítra to dokoupíme.." řekl jí táta. Kývla, že rozumí a šla do svého pokoje. Všechno jí to tady připomínalo maminku.. Sedla si na postel a vytáhla velký kufr. I přesto, že nikdy do Bradavic nejela, kufr měla.. teď se jí hodil. Začala do něj skládat svoje věci, učebnice, sešity, pergameny, brky, knihy, oblečení, musela kufr zvětšit kouzlem.. Po hodině měla sbaleno, lehla si na postel a nic nedělala, až do večeře. V hlavě měla prázdno...