Dcera|Jean Snapeová

O tisíc dvě stě dní později

Severus

Přišel si sám.. nebyl na to zvyklý. Do svých dvaceti ano.. byl samotář a neměl rád lidi.. ale to se změnilo.. z jeho novým životem, s příchodem Jean Pólové.. to byla jeho hvězda a záchytný bod. Miloval jí.. strašně moc.. každý den cítil samou bolest jako v ten její smrti, nebylo to lepší.. bylo to stejné.. 

Když jí oznámil, že je kouzelník a ona jemu, že je těhotná, něco se změnilo. Taneční parket každý týden posunuli na jednou za čtrnáct dní.. jízdu na koni úplně, protože kdyby Jean špatně spadle, nebylo by to vůbec dobré. Ale místo toho chodili do parku.. povídali si, chodili do kina a na procházky.. na umělecké vernisáže nových knih, obrazů a soch.. na vše co se umění týkalo.. NA koncerty hudby a zpěvu, chodili do divadla. Bylo to skvělé.. rád na to vzpomínal. Když byla ve třetím měsíci, Jean a Severus se procházeli po louce, byl teplý letní den.. "Severusi.. sundej si botky a jdem!" řekla nadšeně Jean a natáhla k němu ruku.. Měla na sobě bílé krátké šaty a rozpuštěné vlasy.. a bosé nohy. "Je léto.." přemlouvala ho. "Co když šlápnu na hada a kousne mě?" zeptal se. "Severusi.. já jsem protilátka na hadův jed.. pojď" vyzvala ho svůdně. Jen se pobaveně usmál, a sundal si tedy boty. Byla okolo deváté hodiny.. když šli zpět, ale teplo bylo pořád stejné. Slunce zapadalo a pomalu se stmívalo.. začali se ukazovat hvězdy. "Proč se nevezmeme?" zeptal se najednou. "Klidně hned!" odpověděla Jean, usmál se. Stoupli si čelem ke slunci a vzali se za ruce. "Můžu říct slib?" zeptala se Jean a upřela na něj svoje jiskřivě zelené oči. "Vše je dovoleno.." řekl jen. Usmála se, "Severusi Snape.. slibuješ, že se mnou protančíš celý život a osud? Že dotančíme poslední tóny našeho života?" zeptala se, "Slibuji" řekl a usmál se, "Dobře.. slibujeme oba, že budeme věrní jeden druhému?" zeptal se, "Ano" přitakali oba. "Slibujeme, že spolu budeme do konce života, a budeme se milovat stejně každý den jako v tuto chvíli? Budeme ctít toho druhého?" zeptala se Jean. "Ano" řekli oba. "Beru se zde přítomného Severuse Snapea a svého manžela.." prohlásila s úsměvem. Ovanul je letní větřík. "Já Severus Snape si beru Jean Pólovou za svojí manželku.." prohlásil s úsměvem.. Bylo tu krásně, stromy se jemně chvěli ve větru.. a květiny se pomalu zavírali.. vše nabralo oranžového odstínu od zapadajícího slunce. "Kdo je naším svědkem? A hosty?" zeptala se Jean. "Svědkem ať je nám věčné slunce, Obloha ať je naším druhem a hvězdy našimi svatebními hosty.." začal Severus. "Květiny ať pjejí píseň líbeznou a lásky plnou.." pokračovala Jean. "Ať se milujeme a každý den se radujeme.." pokračoval on. Slunce již skoro zapadlo. "Takže teď jsem Jean Snapeová?" zeptala se Jean. "No., ano" přitakal Severus. "Dobře tedy, nevěsto polibte manžela.." řekla Jean a smála se, pak se k němu naklonila a políbila ho. "Je to obráceně.. Můžete políbit nevěstu.. a né nevěsto polibte manžela.." řekl a smál se, "no jo.. nebo taky pedanta.." dodala a smála se s ním. "Tak jdem.." řekl a vzal jí do náruče. "Díky" řekla a  usmála se Jean. "Hele, nevezmem se zítra? Víš jako ještě jednou.. bylo to fakt super.. moc ráda se vdávám.." řekla Jean a zazubila se na něj. "Taky myslím.. a tebe si vezmu kolikrát budeš chtít.." přitakal s úsměvem. 

Druhý den ráno u snídaně, bylo asi pár minut po osmé. "Severusi? Vezmeme se dnes? Oficiálně?" zeptala se Jean a usmála se na něj. "Proč ne?" zeptal se bezstarostně a usmál se na ní, moc rád se stane jejím manželem.. "Dobře.. koho chceš pozvat na svatbu?" zeptala se ho a sedla si k němu. "Já? Nikoho..." odpověděl, mohl by pozvat své rodiče.. ale otec se ho zřekl a matka neprojevila zájem. "Ani svoje rodiče?" zeptala se, "ne.. otec se mě zřekl a matka.. ta neprojevila zájem.." zopakoval to co si myslel.. a byla to pravda, ani ho to moc nemrzelo.. oni prostě takový byli.. nejevili zájem. "Dobře.. já obejdu hosty.. vyčaruješ mi prosím nějaké krásné svatební oznámení? Dvacetkrát.." poprosila ho, kývl a vyndal hůlku. Dvakrát s ní mávl a před ním se objevil štos papírků.. byli světle zelené a na okrajích bílé.. se stříbrným písmem. "Krásné! Díky!" řekla a vzala si je. "Stihneš se připravit?" zeptal se, protože tohle se většinou plánuje měsíce.. a ona to vymyslí za minutu.. s tím, že se dnes vezmou.. on sám s tím neměl vůbec problém. "Jo, ale aby jsi to stihl ty.. seženeš někoho kdo nás oddá?" zeptala se Jean. "Jo.. zajdu do kostela.." přitakal. "Fajn.. ty zajisti obřad, nic jiného a taky se obleč.. Sejdeme se v kostele, přesně ve dvanáct. Já zajistím hosty a sama se obléknu, zvládneš to?" zeptala se, "ale jistě.." odpověděl a políbil jí.