Dcera|Jean Snapeová

O tisíc dvě stě dvacet devět dní později

Severus

všude byl bílý sníh.. stromky a ozdoby.. za týden byli Vánoce. Vše tomu nasvědčovalo, ale jen né atmosféra.. i mudlové tušili, že se blíží válka, ale netušili z jaké strany.. 

Opět si po obědě sedl vedle Jean na pohovku. "Jestli si chceš opět promluvit.. tak ne." řekla nekompromisně.. Celý den zářila, ale jakmile přišlo na rozhovor týkající se školy, či jejího života od začátku školy.. nepromluvila. "Jean.. prosím.." žádal jí. Nevěděl co by měl dělat.. nemůže jí pomoci, když nic neví. "Já nechci!" řekla ledově. Musel se uklidnit, nechtěl se s ní hádat. Tohle bylo zdlouhavé.. a on neviděl řešení. "Jean.. řekni mi.. Co tedy chceš?" zeptal se jemně. Nepodívala se na něj, věděl, že o tom přemýšlí.. čekal na odpověď. "Měla jsem zemřít s ní, všechno by bylo tak.. jak má být.." řekla nakonec místo odpovědi, zase ho zasáhl ten bolestivý pocit. "Jean.. to neříkej.." řekl smutně.. bylo mu líto, že si jeho dcera neváží života. "Já o tom, ale nechci mluvit., víš?" zeptala se, "proč?" zeptal se on. "Není to tvoje věc.." řekla úsečně. Netušil co dělá špatně.. neviděl chybu.. Těžce vydechl, opřel se o hranu pohovky.. a zaklonil hlavu.. koukal na strop.. nechápe to.. neví co s tím. "Jean.. nebylo by lepší si promluvit? Nebylo by to lepší než trucovat?" zeptal se zničeně. "Netrucuji, jen se o tom nechci bavit.." odpověděla naštvaně. "Je to pro mě uzavřené.." dodala, zavřel oči a mnul si kořen nosu. Tohle byl labyrint.. ze kterého se nedokázal vymotat.. "Kde si myslíš, že je chyba?" zeptal se jí, docela by ho zajímalo co si o celé této věci myslí.. ale ona mu to prostě nechce říct. "Že jsem měla zemřít.." řekla, zvedl hlavu a podíval se na ní. Nechápal proč si tohle myslí.. on se jí několik dní snaží přesvědčit o opaku., ale ona dělá jako kdyby byla navíc. Nedokázal u jí jinými způsoby přimět k tomu, aby si uvědomila, že je má rád. Samozdřejmně by takové způsoby byli.. pomocí veritaséra by to zjistil co se stalo.. ale neodpustila by mu to., a byl by z toho zase problém. "Tohle jsme již řešili.." řekl jen. "Promluvme si.." navrhl znovu. Stoupla si, aby měla výškovou převahu, a vztekle se na něj podívala.. "Kdy konečně pochopíš, že se o tom nechci bavit!" zavrčela naštvaně, stoupl se naproti ní. "A kdy pochopíš ty, že ti chci pomoct!" oplatil jí,  bojovně na něj koukla, její oči pláli vztekem. "Není to tvoje věc! Absolutně se o to nemusíš zajímat! Jen jsi si asi řekl, že se málo staráš o svojí dceru a teď hned se s ní začneš bavit! To je fakt super tati, tleskám!" řekla sarkasticky, pozvedl obočí, byl naštvaný.. "Přestaň se se mnou takhle bavit! Stále jsem tvůj otec!" odpověděl jí stejným tónem hlasu. Těžce oddechoval, tohle neměl zapotřebí! "Nechceš za to nějakou cenu?" zeptala se a zle se ušklíbla, tohle přehnala.. dal jí facku. Chvíli na něj koukala v jejích očích se míjeli emoce a pocity.. bolest, smutek, strach.. ty byli ty hlavní. Sesunula se k zemi, přitáhla si kolena k tělu, stočila se do klubíčka.. Jen na ní vyjeveně koukal, tohle není normální reakce. Dříve, kdyby jí uhodil, vztekle by za sebou práskla dveřmi.. a až by se uklidnila, přišla by za ním, omluvila se. Objal by jí a řekl, že je to dobré.. Ale tohle? Ptal se sám sebe, klepala se na zemi, a pevně tiskla víčka k sobě. Sklonil se k ní.. "Je to její chyba.." šeptala, jako kdyby blouznila.. nepoznával jí. Vypadalo to, jako kdyby byla v šoku.. nějaký záchvat či co.. Teď rozhodně netušil co by měl dělat.. "Jen její.. jen její..." opakovala.. Nechápal o kom mluví.. "Jean.." začal pomalu, a posunul se blíž.. Cukla sebou a pomalu uvolnila sevření.. pustila nohy.. a nakonec otevřela oči, leskly se od slz. Překvapeně a starostlivě na ní koukal.. vypadala jako kdyby tu stále nebyla.. Pak se jako by nic zvedla.. a šla nahoru.. ohromeně koukal na místo, kde se válela na zemi. Z tranzu ho probudila rána.. tříštící se věci. Vyšel nahoru do patra.. hluk se linul z pracovny jeho ženy., to co viděl ho donutilo zachytit se rám dveří. Rozbíjela její věci.. sochy.. obrazy.. trhala pohlednice a dopisy.. Ničila její skici a nákresy.. vše co on miloval.. To co po ní zbylo.. její výtvory a malby.. ničila je. Nebude z nich nic.. Do očí se mu hrnuli slzy.. vše co on miloval..ona zničila.. Pomalu se otočil a šel do ložnice. Svalil se na postel.. ležel na boku a rozplakal se, jako malý kluk.. nechápal to.. nechápal.. Co dělá špatně? Proč zničila to co on miloval? Proč to udělala? Nedokázal si to vysvětlit.. jen ležel a po líci mu stékaly slzy.. Pravou ruku posunul na místo kde by ležela.. kdyby tady byla.. bylo by to lepší.. celý problém by vyřešila.. Nevěděl co udělal špatně, nevěděl.. nemohl to zlepšit, netušil jak.. jak pomoci své dceři.. nevěřila mu, neměla k němu důvěru.. Ale on k ní ano.. věřil jí důvěřoval, odcizili se.. ale tak moc se to snažil napravit.. tak moc. Jeho myšlenky se tříštili jako sklo v vedlejší místnosti.. Nechápal jak tohle mohla udělat.. bylo to to poslední co po ní zbylo.. a ona to zničila.. bylo to jako kdyby zničila kus jeho samotného. Jak moc jí miloval.. zbylo mu po ní jen její věci.. rád koukal na její abstraktní obrazy.. byla jako ona.. pokaždé jiné.. originální.. svobodné.. veselé a živé.. Miloval její sochy.. ostré rysy.. a strohé vyobrazení.. miloval to.. Kresby a skici.. malované uhlem.. a všemi různými barvami.. Tempery.. a pastely... všechno z toho vyzařovalo jí.. ale teď už neměl ani vzpomínku na ní.. zbyli jen střepy a cáry minulosti. Co by za to dal, aby tu byla?.. co by dal za to, být po jejím boku jen jednu jedinou minutu či vteřinu?.. co by dal za to cítit její měkké rty na těch svých?.. Co by dal za to vidět jí.. její vlnité blond vlasy.. jiskřivě zelené oči a svůdný úsměv? Dal by za to vše.. tak moc jí chtěl.. tak moc po ní toužil.. Zvuky z vedlejší místnosti utichli.. byl je klid.. prázdno. Pevně semkl víčka.. co má teď dělat? Ptal se sám sebe, co teď? "Tati.. promiň.." řekla Jean zničeně. Převalil se na záda. "V pořádku" odpověděl tiše.. koukal na strop.. Jean přišla až k němu a posadila se na kraj postele.. "Nechtěla jsem.. ale.. musela.." řekla smutně. "Chápu" odpověděl nezaujatě a jemně pokýval hlavou. Ale ve skutečnosti nechápal nic.. nechápal co se to děje.. proč se to děje, co dělá špatně.. "Co ti je?" zeptala se Jean. Nepodíval se na ní, jen koukal na jeden jediný bod, jako kdyby to byl střed vesmíru. "Chceš to vážně vědět? Chceš to vážně slyšet?" zeptal se. Chvíli mlčela, "chci" přitakala po delší pauze. "Co dělám špatně? Co? Nechápu to.. pouze ti chci pomoci.. nikam to nevede.. odmítáš se mnou mluvit.. cokoliv říci.. Snažím se.. tak moc se snažím.. odcizili jsme se.. ale moc si přeji, aby to tak nebylo.. Nedáš mi šanci ti pomoc, ale moc by jsem chtěl.. Chci jen pochopit.. promluvit si.. to chci toho tak moc? Tak moc žádám?.. snažím se.. Slíbil jsem.. že tě budu milovat a chránit.. Miluji tě tak, jak jen dokáži.. ale bezpečí ti nemohu zaručit.. není to v mích silách., ale pomoci ti dokáži.. Slíbil jsem to samé Jean.. miloval jsem jí tak moc.. ale uchránit jsem jí nedokázal.. Nechtěl jsem, aby zemřela.. je mi to moc líto.. Snažím se tě jen chránit.. jen ti pomoci.. věřím ti a důvěřuji.. ale ty mi nevěříš.. Jaké si myslíš, že to je? Pro mě.. jaké to bylo když ti Voldemort mojí podobou ublížil a ty jsi se mě bála? Plakala a vykala mi.. nepoznávala mě.. Bolelo to.. moc.. Nechápu co dělám špatně.. nechápu.. nevím co mám dělat.. aby jsi mi věřila... nevím.." řekl.. tohle bylo vše.. co ho tížilo.. když mluvil, nechal volně stékat slzy po líci.. bylo mu to líto.. chtěl to změnit, ale ona nechtěla. Jean na něj koukala, tiše plakala.. "Já netišila jsem to.." odpověděla.. "Co?" zeptal se, "v-všechno.." vzlykla a odešla. Zavřel oči.. a chvíli jen tak ležel.. přemýšlel, co by měl teď udělat.. jak by se měl zachovat. Nenalézal řešení.. 

Jean

Bylo jí to líto.. je sobec.. byla a je. Její chování není k němu fér.. on se snaží a ona mu to kazí.. Ale ona o tom nedokáže prostě mluvit.. nedokáže.. je to pro ní moc těžké.. Beznadějně se sesunula na postel.. zabalila se do deky.. a stočila se do klubíčka.. jen plakala.. nepřemýšlela, jen plakala..

Opět depresivní, já si myslím, že se možná ani nedivíte..
Ale další kapitola bude že začátku smutná.. ale pak už ne.:)

Hodně lidí ví, že nerada píšu smutně a depresivně..
Je ale jednodušší psát smutně než vesele..
Proto to další kapitolou uzavřu - tuhle chmurnou náladu:) pak už to bude veselejší ❤💜

Moc díky za hlasy a komentáře, moc moc moc mě to těší 💙💜💚
- Vaše,,Ja.