Dcera|Jean Snapeová

O čtyři sta sedm dní později

Severus 

Probudil ho bodaví pocit zad. Otevřel oči, ležel na zemi, v náručí svojí klidně spící dceru. Musel usnout.. Což bylo očividné. Okolo nich bylo plno střepů a rozbitých věcí., nic co by nespravila kouzla.Pomalu se vyprostil z objetí, byl celý zmačkaný a propocený. Protáhl se, no tady to vypadalo.. zhodnotil to pohledem.. Podíval se na Jean, ležela na huňatém koberci s klidně spala.. Doufal, že se přes to přenese., ale něco mu říkalo, že né tak rychle jako přes smrti jeho manželky.. Za tu nemohla, za tuhle ano.. svým způsobem ne., Avada je rychlá a bezbolestná, pro jeho kolegyni to bylo vysvobození.. kdyby jí dostal kdokoliv jiný.. mučil by jí., a to by bylo horší pro ni. Měl Charitu rád, a netušil jak se dostala do rukou Smrtijedům, ale mohla dopadnout hůř.. Zahnal chmurné myšlenky a dal se do uklízení.. Podíval se na hodiny, bylo půl třetí! Tak dlouho snad nikdy nespal.. Včera se mohli vrátit okolo páté.. nejpozději.. ale je pravda, že je lepší aby spala.. nebude na to myslet., 

O dvě hodiny později, byl spokojen s obývákem.. vše vrátil na původní místo a uklidil., šel se tedy umýt, musel už ze sebe udělat člověka.. Za chvíli tu bude Grangerová a on vypadá jak bezdomovec.. I když.. na zemi ještě nikdy nespal, ale ví jedno.. nikdy už to nebude zkoušet znovu., jeho záda o to nestála.. 

Jako na čas, tu byla Hermiona, obtěžkaná jejich i svými zavazadly.. Položila je na zem, a rozhlížela se, uviděla spící Jean. "Co se jí stalo?" zeptala se starostlivě, a pohladila jí po tváři. Stál vedle ní, a prohlížel si její počínání, měla Jean ráda.. byly velice dobré kamarádky.. "Pojď tě do kuchyně, ať jí nevzbudíme.." řekl tiše, Hermiona ho následovala do kuchyně a posadila se, Severus jí udělal čaj a pak se také posadil. "Včera jsme měli schůzku Smrtijedů.." začal Severus a Hermiona kývla. Nadechl se a pokračoval "Jean, měla použít na příkaz Pána Zla smrtící kletbu.." řekl tiše.., netušila jak bude reagovat.. "Neodsuzujte jí., udělala to protože musela.." snažil se to vysvětlit, "neodsuzuji jí., za rok., možná dva.. budeme muset všichni zabíjet, aby jsme mohli žít.." řekla Hermiona a podívala se mu zpříma do očí, tímhle ho překvapila, její odpověď byla víc než pravda. "Bude v pořádku?" zeptala se po chvíli mlčení. Teď se na ní podíval on., nechtěl jí lhát, ani jí topit v milosrdných řečičkách.. "Nevím.." odpověděl popravdě. "Když jí zemřela mamka.. bylo to jiné., plakala.. a dávala si to za vinu., ale to povolilo., Teď nevím." přiznal po pravdě, byl zoufalý, proto se tu teď bavil se svojí studentkou o stavu jeho dcery.. "Jean je silná a jen tak v Nebelvíru.. " řekla Hermiona. "To ano, ale je to ještě dítě.. vyrovnat se se smrtí je těžké, ale vyrovnat se s tím.. že někomu ublížila?" zeptal se. "Budu dělat vše proto, aby to byla ta Jean, kterou mám ráda.." řekla s mírným úsměvem Hermiona. Jeho slova ho zahřála u srdce.. "Věřte, že já též.." přitakal. "Tak to nebude problém.." řekla s úsměvem Hermiona. "Ahoj.." řekla tiše Jean za jeho zády, prudce se otočil, vypadala strašně.. a hlavně špatně.. bílá jako stěna, zarudlé oči. "Ahoj Jean!" řekla nadšeně Hermiona a objala ji. Jean jí obětí jemně oplácela. Celé to pozoroval. "Dáš si něco?" zeptal se, jídlo by jí jen prospělo.. "Asi jen čaj.." řekla tiše. Kývla a šel uvařit čaj., dal si záležet, aby byl skvělý. Jean se mezitím posadila, našel i sušenky., čokoládové, dal je na talířek, a nalil čaj. Postavil to před Jean., napila se, a sklopila zrak do hrnečku. Povzdechl si.. 

Jean

Stále jí v hlavě zněla Voldemortova slova.. Zabí ji., stále dokola, jen co se vzbudila.. pořád a pořád.. Když vypila čaj., rozhodla se jít spát, vzala si od taťky lektvary na uklidnění a bezesný spánek. Nechtěla na nic myslet, je spát a spát.. jen být., přežívat.. Cítila se tak sama, prázdnota v její hrudi byla obrovská.. cítila se jako při setkání s mozkomorem.. bezradně.. S chmurnými představami ulehla do postele..