Dcera|Jean Snapeová

O šest set dvanáct dní později

 Jean

Balení, nesnáší balení.. Zapnula konečně svůj obrovský kufr. Letos dokončila Pátý ročník, a opět samé výborné.. Bude se jí smutno. S Harrym spolu chodí od vánočního plesu, což už je.. skoro šest měsíců.. Měla ho ráda a on jí.. Hermiona chodila s Ronem, taky si někoho našla, chtěla s ním chodit už dlouho a Ron asi taky, ale nesebral odvahu, hle se, povedlo se.. Hermiona jede zase k nim., ale musí jet vlakem rozloučit se, jako vždy a pak jí taťka a ona vyzvednou na nástupišti.. Plán byl dokonalý, vzala si kufr a společně s Hermionou zamířili k Velké síni. "Harry, budeme si psát a sejdeme se v Doupěti.." řekla Jean a pevně ho objala, pousmál se. "Fajn, budu se těšit.." řekl a políbil jí na rozloučenou. "Zatím" zamávala mu, "Ahoj" zamávala všem a mrkla na Hermionu, ta jen neznatelně kývla. Koukala jak jí mizí z očí, Budou jí chybět, hlavně Harry.. neuvidí ho skoro dva měsíce! "Strašné.." slyšela za sebou hlas taťky.. "Nečti mi myšlenky.," upozornila ho a otočila se na něj. Jen pobaveně zvedl obočí, "omlouvám se" řekl s ironii v hlase, jen se ušklíbla.. 

"Nazdar Mio!" pozdravila jí nadšená Jean, Hermiona se na ní zazubila a objala jí. "děláte jako kdyby jste se neviděli roky.," okomentoval to taťka, znovu Hermionu objala.. "Vidíš to? Jakmile je to jeden proti jednomu, je to neskutečný.., proto tě potřebuju a pomoc.." řekla Jean a zazubila se na ní. "Mile ráda," přitakala Hermiona, "vy mě zlikvidujete.." řekl s povzdechem a zmenšil Hermioně kufr a vzal jí ho. "Děkuju" poděkovala mu Hermiona a pak ho následovali. "Tati, nebude to tak hrozné.. já si myslím, že naopak.. Něco jsem totiž našla v kufru.." řekla tajemně Jean. "Co?" zajímal se hned. "Album, fotoalbum.." řekla usmála se na něj. "Vážně?" zeptal se a odemkl auto., "jo a taky dokoukáme ty videa.. bude to zajímavý., těším se na to celej rok!" řekla nadšená Jean a doslova skočila do auta. "To se tak těšíš?" zeptal se jí taťka, "Jo, na tvojí přítomnost, tak sedej.." řekla Jean a usmála se na něj. "Já jsem řidič.." připoměl jí, Hermiona se mezitím posadila a připoutala. "Nemusíš, já nás tam odvezu jestli chceš.." nabídla se Jean, "ani omylem., chci tam dojet.." odvětil ironicky a usmál se. "Nepodceňuj mě.. umím se rozjet líp jak ty.." odpověděla Jean, "No jistě.. až uvidím uvěřím. Počkáme na výsledky z tvého řidičáku.." odpověděl a nastartoval auto.. "netušila jsem, že umíte řídit.." řekla Hermiona. "Toho ještě nevíš.," mávla rukou Jean a usmála se do zpátečního zrcátka. Hermiona jen zvedla obočí, "umí  jezdit na koni.. to by jsi do Netopýra neřekla, že jo?" zeptala se pobavená Jean. "No tak, vyjadřuješ se o mě.." napomenul jí taťka, "Ne, to ne.." přitakala Hermiona. "Hele tatí, prváci ti vymysleli přezdívku, ale já to zapoměla jak to bylo Hermiono?" zeptala se Jean, "Kanibal" odpověděla Mia pohotově, "Jo, víš to je člověk do jí lidi.. mají to od mudlů.." dodala Jean a smála se, "vtipné.." odpověděl a zabočil doprava.. "S tebou není zábava., ale bude.. až si to album prohlídneš.." řekla zlověstně Jean.. 

O pár hodin, přesněji o dvě, všichni seděli v obýváku.. Taťka se snažil zapnout televizi, "neříkej, že se rozbila!" řekla Jean, "netuším.. zkus namačkat něco na tom ovladači.." řekl a dál koukal na zrnící obrazovku., "Hm.," zamyslela se Jean a mačkala jedno tlačítko, nic, druhé nic. Vykašlala se na to a mačkala jedno přes druhé.. Pak se, ale obrazovka zapnula. "Zapamtuj si tu kombinaci tlačítek.." řekl sarkasticky taťka a šel to přehrávače dát cédéčko. "No jistě.." odpověděla a hodila ovladač na křeslo. Moc se těšila, bylo to super takhle vzpomínat na jejich povedenou famílii...Začalo představení..

"Mami, uš tam budeme?"  zeptala se malá holčička, která seděla vzadu upoutaná v sedačce, to byla ona, mohlo jí být okolo tří let... "Ne zlatíčko., ještě ne.." odpověděla mamka a koukala do mapy, "Tati? Kdy še tam budeme?" zeptala se znovu, a usmála se na něj. "Ne" odpověděl stručně a věnoval se řízení. "Mami? Já uš či fén.. mě to tu nebafí.." řekla malá holčička a začala se házet v sedačce, chtěla pryč. "A prý, že je cestování pro děti dobré.." začal taťka ironicky, "..to určitě, myslel někdo na rodiče když to řekl?" zeptal se a poukázal na to jak se jeho dcera vrtí a na něco stále ptá.. "Ale no ták., tati.. češtofání.. ti jen prošpěje..že jo mami?" zeptala se malá usměvavá holčička, trochu se uklidnila. Ona byla vážně moc temperamentní dítě... "Ale jistě.." přitakala její mamka s úsměvem. Chvíli bylo ticho, ale vážně jen chvíli.. "Mě je špaťně.. či jít na vzduch.." řekla Jean ukňouraně. Taťka si povzdechl a zaparkoval na odbočující cestě.. Odpoutal se, a šel jí otevřít dveře, aby se nadýchala čerstvého vzduchu, "mám taky žížeň.." řekla a usmála se na něj. Nechal otevřené dveře a šel jí do kufru pro pití. Jeho dcera na nic nečekala a vyběhla z auta a utíkala pryč. "Proč, stále utíká?!" zeptal se taťka a chvíli koukal na prázdnou sedačku., a pak běžel jí chytit.. "Budeme hrát si jó?" zeptala se Jean a běžela dál. "Stuj!" zavolal za ní, ale ona utíkala dál a smála se na celé kolo.. Pak jí, ale nakonec taťka dohnal na začátku lesíka. "Proč to děláš?" zeptal se a vzal jí do náruče., jen se usmála, povzdechl si, věděl, že se odpovědi nedozví.. Prstem ho ťukla do nosu "ti ši ale žlobidlo!" řekla a začala se smát na celé kolo.. "Ne, ty si zlobidlo!" řekl s úsměvem a začal jí lochtat.. "Neš toho!" křičela a smála se. Po chvíli mučení toho nechal.. "Budeš už hodná?" zeptal se, "jo.." přitakala s úsměvem od ucha k uchu.. Její mamka byla opřená o auto a čekala na ně. "Už šem še vydýchala.."  řekl jí malá holčička. "To vidím.." řekla a pomohla jí taťkovi připoutat.. "Takhle né, to še dá rožepnouť!" poučovala je malá Jean. Po druhé jí tam přivázal a ona mu opět ukázala jak to rozepla i když by neměla, "Svážu tě kouzlem.." řekl a vyndal hůlku. "Jó" řekla Jean, byla nadšená když taťka kouzlil, ten se usmál a namířil na ní. Jednoduché kouzlo, nedostane se ze sedačky. Dcera mu ještě zatleskala ... Všichni se zpět posadili do auta a mohlo je jet, "dám fám hádaku.. " upozornila je dcera. "Je to hodně krásné. A nejsem to já. " řekla s úsměvem. Její rodiče se tomu zasmáli. Byla vážně číslo a už i v raném věku egoistka. "Je to mamka?" zeptal se taťka. "Jó!!" křičela Jean. Opět bylo chvíli ticho "Tati, ty máš pravou ruku na stejné straně jako já!" řekla nadšená Jean, z nového objevu. "Ano, to mám.. " povzdechl si unaveně. Jeho dcera se ale dál vesele usmívala. "Je mi špatně.., chci ven.." řekla zase jejich dcera do deseti minutách ticha. "Ne, aby jsi zase utekla?" zeptal se jí taťka. "Či še nadýchat vžduchu.." řekla znovu prosebně. "Jean, nevymýšlej si.." řekla její mamka a dál jí nevěnovala pozornost. Pak se stalo hned několik věcí.. Jean se pozvracela a taťka rychle zabrzdil, proto jim vylétl erbek.. Všude okolo byli zvratky, nejvíce to schytal taťka, ten seděl nejlépe. "Ona se pozvracela!" řekl udiveně a snažil se vymotat z pásu. "Neříkej! Ani jako stokrát před tím, když byla malá!"" odpověděla ironicky jeho manžela a pokoušela se osvobodit. "Už můšu jít na vžduch?" zeptala se jejich dcera. Ani jeden to nekomentoval, když vylezli z auta, osvobodili i kameru,která ležela na palubové desce a položili jí do trávy kousek od auta. "Vyndej jí.." řekla její mamka a taťka šel a otevřel  zadní dveře. "Nazdárr.." pozdravila ho dcera s úsměvem, a natáhla k němu ruce, aby jí vyndal, byla celá od zvratků, taťka se zatvářil znechuceně, ale vyndal jí.