Dcera|Jean Snapeová

Ten den

Jean

Ráno vstala, jako vždy jí probudila mamka v sedm hodin, stále jí bolela hlava ze včerejška, ale na to teď nemohla myslet, oblékla se a šla na snídani. "No, už jsem myslela, že nepříjdeš.." řekla mamka a dala před ní kakao a housku se sýrem. "Taťka říkal, že to dopadlo dobře..." zeptala se mamka. "Jo, asi  jo.. ale bylo to náročný.. no znáš to, jako vždy.." 

Když měla poslední hodinu, přišla mamka, dopsala si zápis z lektvarů a pan Mils jí propustil, mamka ho vyprovodila. Jean si mezitím uklidila věci a unaveně se posadila na gauč. „Jak bylo v práci?" zeptala se mamky. „Pracovně zlato, ale přišli nám nové objednávky, proto nemám teď tolik času, ale tyhle jsou už poslední.." řekla mamka a sedla si vedle ní. „Jaký jsi měla den ty?" zeptala se jí na oplátku. „Učila, učila, studovala, cvičila.. učila... vařila lektvar, zapisovala.. stereotyp.." odpověděla. „Půjdu si číst" oznámila Jean a šla si pro knihu do pokoje, posadila se na gauč do obýváku a nerušeně si četla. Mamka si také četla. Zhruba za hodinu tu měl být taťka. Položila knihu na stůl a šla se napít do kuchyně. Když se vrátila., seběhlo se to rychle., objevili se tu nějací lidé, museli to být kouzelníci, přemístili se k nim do obýváku, „Pouta na tebe, pouta na tebe" mamka i ona byla svázaná, to nestačila říct ani ň. „Co to děláte?!" zeptala se naštvaná mamka. Já jsem dostala strach, nezmohla jsem se na nic.. „Mlč mudlo!" okřikl jí jeden. Ano, byli to kouzelníci, ale i .. Smrtijedi., to vysvětlovali ty masky a kápě. Bála se moc, takto se v životě nebála. Někdo jí prudce zvedl ze země.. a pak přemístil. Objevili se v temné místnosti, nikde nikdo nebyl, byla tu zima, jediné světlo byli svíčky po obvodu celé místnosti, ale pak se prudce otevřeli dveře... vyšel sám Pán Zla.. Lekla se ho, byl strašidelný.. a hnusný. Ty co je přivedli zmizeli pryč. „Vítám vás, byl jsem překvapen, že má Severus ženu a dceru.... Musel jsem se s vámi oběma setkat.. Ty jsi prý velice nadaná čarodějka Jean..Chtěl bych ti nabídnout, abys se k nám přidala ke Smrtijedům..Byla by z tebe velice ceněná Smrtijedka.." začal Pán Zla, ne ona nechtěla být Smrtijedkou.. „Ne! Moje dcera se k Smrtijedům, nikdy, nepřidá!" odporovala její mamka. Pán Zla se na ní otočil. „Zato, zaplatíš životem! Obyčejní mudlové by neměli vůbec existovat!" sykl na ní. „Crucio!" zařval přes tichou místnost, bylo to strašné.. Byl co srdce zvoucí křik.. Pán Zla se v tom vyžíval.. nedokázala se ani pohnout.. Mučil ji už dlouho a ona poznala, že je na pokraji smrti a života..na ní nebyla seslaná kletba, ale cítila neskutečnou bolest.. nechtěla mamku ztratit, nechtěla, aby zemřela... plakala... „Nechte jí být..." zašeptala vzdorovitě...Pán Zla přestal.."Stejně už umírá..Avery..Dolohlave,, přemistěte je..." zavolal na dva Smrtijedy. S pláčem se doplazila k mamce, z úst jí vytékala krev.. „Mami.." zašeptala, „S tebou se ještě setkám Jean.." řekl ledově Pán Zla a odešel, pak je někdo přemístil, objevili se na louce, všude byla vysoká tráva.. Hned se přemístili zpět, nevěnovali jim jediný pohled. Jejich pouta povolila, Vrhla se k mamce. „Mami.. prosím neumírej!" volala na ní, ale nedalo se nic dělat... vyndala hůlku co měla v kapse, nedošáhla na ni, když byli u Voldemorta. Mamka na ní upřela na ni oči, a tence se usmála.. „Jean.. mám tě moc ráda..a miluji tě.. řekni taťkovi...že ho moc, miluju. .." řekla a pomalu zavírala oči. „Mami, ne..prosím.." propadla v pláč Jean. Ztrácela nejlepší mamku, nejlepší kamarádku.. a nejlepší osobu, člověka kterého milovala.., vzlykala.. klečela v blátě a objímala mrtvou maminku.. „Mami, prosím.." opakovala pořád dokola.. Její maminka zemřela.. Vzlykala ještě chvíli, nemohla se s tím smířit...Vyndala hůlku „Expekto patronum" zašeptala, ze špičky její hůlky se vynořila laň, krásná stříbrná laň.. Nechala ji zmizel v dálce.. posadila se, a pevně mamku objala.. už ji nikdy neuslyší mluvit.. už ji nikdy neuvidí se smát.. už ji neuvidí jak se s taťkou škádlí.. nikdy už na ní nebude nazlobená... „Už nikdy" zašeptala a propukal a v pláč... Uslyšela přemístění, ale nehnula se oni o píď stále plakala nad mrtvým tělem. Uslyšela kroky co se přibližovali, otočila se za zvukem.. táta.. Když se uviděl, do očí se mu drali slzy, spadl na kolena.. a začala také plakat.. Ona nepřestávala... netušila kdo z jich cítí větší bolet, ale ona ztratila matku a on manželku. Oba ztratili někoho blízkého..někoho koho milovali.. Koukala jak, taťka objímá svojí milovanou ženu.. životní lásku.. a vzlyká..nikdy ho neviděla plakat.. Moc jí miloval.. „Tati.." zašeptala, podíval se na ní. „Mám ti říci, že tě moc miluje.." zopakovala slova co jí mamka řekla, a u těch slov plakala.. nemohla zastavit slzy, stejně jako její táta.. Její táta, pevně semkl víčka a pak její mamce odhrnul pramen vlasů z obličeje.. Vzal maminku do náruče. „Chyť se mě.." řekl chraplavým hlasem k Jean. Učinila tak. Přemístil je, objevili se na hřbitově. Tak kde jednou z končí všichni..Šli až na konec, tam se zastavili, táta držel v náručí mamku, váhu přendal na jednu ruku a mávl hůlkou, objevila se hrobka, stále jí tekli do tvářích slzy.. Jemně jí položil do hrobky.., zavřela oči., nechtěla se na to koukat. Když je znovu otevřela, už přední stála krásná mramorová hrobka, byla z bílého mramoru.. Táta vyryl její jméno. Jean Snapeová-Pólová, podle roku narození a .. úmrtí jí bylo třicet pět let.. zemřela příliš mladá.. Ona vyndala hůlku a vyčarovala věnec, krásný modro, stříbrný věnec. Znovu propukla v pláč.. klesla na kolena.. a dál plakala.. Taťka jsi chtěl vzít, ale ona tu chtěla zůstat.. chtěla zůstat s ní.. „Jean.." zašeptal její taťka, a sklonil se k ní. Vzal ji do náruče a přemístil je... Oči měla zalité slzami. Přitiskla se k němu a nechtěla ho pustit.. Ani nepostřehla, že už jsou doma.. Donesl jí do pokoje a položil do postele, párkrát zamrkala aby odehnala slzy a podívala se na něho. „Mám tě ráda.." zašeptala a objala ho. „Taky tě mám rád..." odpověděl jí a pevněji jí objal. Smutně se na něho usmála. „Jdi spát.., přinesu ti lektvar.." řekl táta, lehla si do postele, on jí mezitím donesl lektvar, vypila ho a téměř ihned usnula...