Dcera|Jean Snapeová

O tisíc dvě stě dvacet sedm dní později

Severus

"Stávej zlato.." začal Severus a pohladil jí po vlasech, které měla rozházené po celém polštáři. "Hm.." zabručela s pousmáním a otočila se na bok. "No ták.. je deset.." přemloval jí, sedl si k ní na postel. Jean se na něj otočila a mžourala na něj, pak se usmála a stáhla ho k sobě. Byl donucen si lehnout, "na.. dám ti deku.." zahuhlala a zabalila ho do zelené deky. "Já jsem neměl v plánu jít ležet.. ale jít tě vzbudit.." namítl, Jean si z jeho ruky udělala polštář. "No jo.. plány se občas mění.." zamumlala. Jen se pousmál, "divím se, že neskáčeš dva metry vysoko.." začal znovu vesele, "proč.?" zeptala se rozespale. "Milovala jsi zdobení vánočního stromku, byl jsem od té lásky a donesl ti i ozdoby, a vystál frontu.. jo a byla tam zima."odpověděl, rychle se na něj podívala a pak se usmála. "Jdeme zdobit!" zakřičela nadšeně a i s dekou běžela dolů.. zasmál se, rozhodně se nespletl.. ona zaspala i svátky.. .. "Začneme!" řekla nadšeně, nebyla schopná se jít ani převléct.. dvě hodiny snídá.. takže si dali rovnou oběd.. a teď.. "ozdobíme ho zelenýma a červenýma jo?" zeptala se, "tak jo.." přitakal rezignovaně. Začal na stromek věšet červené ozdoby. Do toho jim hrály koledy a oni si vesele zdobili stromeček.  

"Víš co je škoda?" zeptala se Jean, když bylo hotovo.. měli nazdobený celý dům.. "Ne.." zavrtěl hlavou. "Hermiona.. že tu není Hermiona.." řekla smutně.. seděla na zemi, zabalená v červené dece a koukala na stromeček. Přisedl si k ní a jednou rukou jí objal. "Snad to nebude tak zlé.." začal konejšivě. "Bude.." přitakala a nabíhala na pláč. "Nemůžeme jí ani poslat přání plné růžových třpytek s přáním hezkých svátky.. s přeslazenou radostí a pokojem všem.." řekla a popotáhla. Ne.. to vážně nemohou.. i kdyby si to moc přáli. "Nemůžu jí ani vidět.. ani Harryho.." řekla tiše. Meč Godrika Nebelvíra! Napadlo ho, "Jean.." začal, ".. je šance, že by jsi je mohla vidět.. musím jim předat meč Godrika Nebelvíra.. " řekl, upřela na něj oči a široce se usmála "..nesmí nás, ale vidět.." dodal, Jean úsměv povadl.. ale pak se znovu usmála. "Tak jo... půjdu s tebou jo?" řekla nadšeně. "Tak jo.. ale až po Vánocích.." řekl. 

Jean

Ona si četla a taťka vyplňoval papíry do školy. Vzala si hrneček ze stolku a napila se.  "Ukaž mi ruku.." ozval se taťka, když hrnek pokládala na stůl. Zamračila se a podala mu ruku.. váhavě, ale podala. Zamračil se, "druhou.." vyzval jí. Tohle není dobré.. pomyslela si, ale musela mu jí podat. Zaměřil se na její nehty. Věděla, že on to už ví.. Sklopila zrak, pečlivě si pohlížel její nehty.. jeden po druhém. "Víš, že je to návyková látka?" zeptal se jí. ano věděla to.. a moc dobře. Neměla se k odpovědi, ukazováčkem jí donutil zvednout bradu a podívat se na něj. Pozvedl levé obočí a čekal. Jeho tmavé oči se vpíjeli do těch jejích smaragdově zelených, poraženě kývla. "Tak tedy proč?" zeptal se, dobrá otázka.. pomyslela si, Proč? Protože jí nikdo neměl rád? Chabé.. ale pravda.. "Protože jí všichni ubližovali? Klišé.. také pravda.. Protože prostě chtěla pryč? Zapomenout? Alespoň na chvíli.. -pravda. "Jean.. řekneš mi to?" zeptal se klidně, stále na ní koukal. "Chtěla jsem pryč..a nechtěla jsem na to myslet.." odpověděla tiše.. pokaždé když se probrala.. řekla si: Ne.. už nikdy víc.. ale pak znovu a znovu.. "Jak dlouho?" zeptal se jí, zapátrala v paměti. "Tři měsíce.." odpověděla ještě tišeji než předtím.. styděla se za to, je jen obyčejná nicka.."V jakých intervalech?" zeptal se. "První měsíc jednou týdně.. možná dvakrát.. víc ne. Ale.. ale pak.. pak jo... druhý měsíc každý den.. no a.. poslední týden.. dvakrát denně.." řekla tiše, bylo jí to líto. "Jean.. takhle se problémy neřeší.." začal taťka, věděla to, ale nedokázala o tomhle mluvit.. nedokázala. "Jean.. vím, že nejsem jako tvoje matka.. ale.. nemůžeme si o tom promluvit?" zeptal se, "co chceš vědět?" zeptala se, asi to bude lepší.. uznala nakonec.. pomůže jí. "O jakou drogu jde.." řekl rovnou. Nadechla se, "Pyrit" odpověděla, Návyková droga.. zvaná Pyrit.. hovorově Py.. je to jako když spíte.. ale sníte.. ovšem.. na co si jen vzpomenete. Za poslední tři měsíce jí poznala dobře.. nic necítíte fyzickou ani psychickou bolest. "Co tě donutilo jít a vzít si Pyrit..." zeptal se jí. Pokrčila rameny, "všechno.." řekla nakonec. "Například?" zeptal se, podívala se na něj. Čekal na odpověď.. "přišla jsem z poslední hodiny do mé ložnice. Máš na dveřích cedulky.. Třeba mi jsme tam měli: Hermiona Grangerová.. pod tím Jean Snapeová a ještě pod tím Dívky. Teď je tam Jean Snapeová Děvka.." řekla, mrzelo jí to a byla to pravda... je to tam a nejde to dolu.. ani cedulka, ani jejich kouzlo.. je to tam Jean Snapeová Děvka. Proč ne? Zeptala se sami sebe, štípali jí slzy v očích.. Taťka jí beze slova objal. "Já.. nevím.. nevím proč se tohle stalo. Proč jsem se snížila k tomu a poprvé si jí vzala.. já.. snažila jsem se.. chtěla jsem si s tebou o tom promluvit.. ale nedokázala jsem to.. A pak.. pak když jsme se pohádali už jsem to nechtěla měnit.. Našla jsem lepší řešení.." řekla tiše a plakala. "Jean.. to rozhodně nebylo lepší řešení.." namítl taťka a hladil jí po vlasech. "Já vím.." vzlykla, "..ale, zdálo se, že je to to nejlepší.." dodala a otřela si rukávem oči. Odtáhl se a podíval se na ní, "Jean.. tohle už jsme řešili.. nikdy to už prosím nedělej ano? I kdyby se stalo cokoliv.." řekl znovu, kývla. Už to neudělá.. byl to hloupý nápad. Bylo vidět, že se taťkovi ulevilo. "Přestaneš s tím.." řekl, "..to nepůjde.." zakroutila hlavou.. Byla si tím jistá.. několikrát to zkusila.. nedokázala to. "Ale ano, to půjde.." řekl rozhodně. "Dnes ráno jsem ti přinesl věci.. máš je v pokoji u dveří.. kam jsi to dala?" zeptal se, "je to v černé tašce.. mezi přísadami do lektvarů.." řekla, tam by to nikdo nikdy nehledal a ono to vypadá jako přísada do lektvarů.. Pyrit je průzračně bílý.. v jehlách není skoro vidět. "Jean máš ještě nějaké drogy?" zeptal se jí, bohužel ano. Kývla. "Jaké?" zeptal se, "Byxel.." řekla tiše. Párkrát zamrkal. "Moc by mě zajímalo kde jsi to vzala.." začal, "..tohle je velice silná návyková látka. V nesprávném dávkování tě mohla zabít.." řekl, ano to také věděla.. byla to další možnost.. kdyby byla slaboch a neskočila.. a taťka by jí tam nepotkal, vzala by si BXE ve větší dávce.. ale tohle se jí moc nezamlouvalo.. nechtěla, aby jí někdo našel mrtvou zdrogovanou.. "Jean.. takto neuvažuj.." řekl jemně. 

Severus

Nevěděl to.. rozhodně netušil, že bere Py a BXE.. ne to by do své dcery neřekl. Tohle byl docela problém.. když se to tak vezme.. samozdejmě jí pomůže.. nenechá jí brát drogy jen přes jeho mrtvolu. Jak jednoduše se může dítě či student dostat k drogám. Zatím co on se zbavil Pyritu v její tašce.. měla ho ještě na měsíc.. Byxelu měla málo.. to ano.. čtyři dávky.. stačilo aby si vzala tři najednou a je mrtvá. Vrátil se do obýváku, beznadějně seděla na gauči. Všiml si, že poklepává nohou.. a jezdí očima po místnost.."Kdy jsi si brala první dávku? Ráno? Dopoledne? Odpoledne? Večer?" zeptal se, bylo to docela klíčové. "Normálně před půl hodinou" řekla rychle, ano.. už půl hodiny abstinuje.. Tohle bude zajímavé pomyslel si a posadil se naproti ní. "Kolikrát se ti stalo, že jsi si vzala Pyrit později?" zeptal se, "Jen dvakrát.. teď po třetí.." řekla hned., v jejím hlase bylo slyšet podráždění.. ano, všechno na ní ukazuje.. "Abstinuješ od Pyritu.. proto se klepeš.. tvé tělo chce drogu.." vysvětlil jí, zavřela oči a zhluboka dýchala. Bude to k nesnesení.. na poprvé to jde.. na podruhé se to dá vydržet.. ale napotřetí pomalu se zblázníš.. "Nevydržím to.." řekla po chvíli a zvedla se, šel za ní. Netušil kam jde.. došla až do svého pokoje.. opřel se o futra dveří a čekal co udělá.. její tašku probral a všechno vyhodil. Začala se hrabat ve svojich věcech, všechno vyházela ven. Chvíli ještě trvalo než v ruce měla jehlu. "Opovaž se!" řekl a šel jí to vzít. Netušil, že to schovala ještě jinam, ale rozhodně mu to neřekla.. Došel až k ní, chytl jí za ruku, "dej mi to!" zakřičela na něj, neobtěžoval se odpovídat a vyškubl jí jehlu z ruky. Vyndal hůlku a svázal jí, "co to děláš! Pusť mě!" vztekla se. Stoup si před ní, "takže.. teď okamžitě řekneš kam jsi schovala zbytek, sama dobrovolně.. Nebo si odpovědi opatřím jiným způsobem.. například Veritasérum?" řekl a pozvedl obočí. Zamračila se, to byla její jediná reakce. "Takže?" zeptal se znovu, přimouřila oči a našpulila rty, nic. Naklonil se k jejímu obličeji "Holčičko.. být tebou moc si se mnou nehraju.. moc dobře víš, že do tebe to Veritasérum naleju.. a ty odpovědi dostanu.." řekl nebezpečně. Čekal na její reakci, nic jen seděla a koukala na něj. "Dobře.. nebo použít nitrozpyt?" zeptal se, jen se ušklíbla. Neskutečně ho její chování vytáčelo. "Takže se to nedozvím po dobrém?" zeptal se. "To rozhodně ne.." řekla jedovatě. "Vybrala jsi si ty.." řekl klidně a došel si pro Veritasérum.

Po dlouhém rozhovoru.. to šlo rychle.. měla ještě zásoby na dva měsíce.. takže Pyritu měla hodně.. Byxel už žádný neměla. Měla to schované po malý dávkách všude.. mezi učebnicemi.. v botách.. v ponožkách.. měla ho schovaný v květináči s rostlinou.. schovala ho i do starého pouzdra na hůlky.. Snaky měla v bidýlku díru.. a tak byl Pyrit.. otvory byla zamazané plastelínou.. v tubách od pasty. Vynalézavá byla dost.. to musel uznat.. když už vše vyhodil a teď opravdu vše.. sedl si k ní na postel.. byla svázaná a celou dobu ho pozorovala. Jinak to bohužel nešlo. "Rozvážu tě.. pokud slíbíš, že tohle vypiješ.." řekl a dal jí do zorného pole lahvičku s červenou tekutinou.. "Co to je?" zeptala se, už nebyla naštvaná.. v celku se uklidnila. "Pomůže ti to, zbavuje tě to závislosti na Pyritu.." oznámil jí. "Tenhle lektvar můžeš vypít jen jeden.. pak už budeš imunní a nebude fungovat.. takže máš jen jednu šanci přestat" dodal, podívala se na lektvar a pak na něj. "Nikdy jsem o tom neslyšela.." řekla jen. "To ano.." přitakal "..vymyslel jsem ho já.." oznámil jí. Zamračila se. "Teď mi řekni.. proč, člověk, který nebere drogy.. pracuje a vymýšlí jakový lektvar?" zeptala se, "Protože takový člověk.. v patnácti měl stejný problém jako ty.. ale bohužel mu nikdo nepomohl.. proto tento lektvar.." oznámil jí, nikdy to nikomu neřekl.. ani svojí vlastní manželce.. Sice bral drogy jen půl roku a to v tak malých dávkách.. ale i tak. Nedokázal se jich zbavit.. Nakonec pracoval na tomto lektvaru.. za ten půl rok ho dodělal.. měl jedinou šanci.. a on to dokázal. Už nikdy nepožil drogu. Jean na něj koukala ohromeně.. "Jak to, že jsi to neřekl?" zeptala se nakonec. "Řekla jsi to snad ty mě?" zeptal se na oplátku. "Ne.." zakroutila hlavou. "Vidíš.. nikdo to o sobě nerozhlašuje.." řekl a zrušil její pouta.. protáhla se a pak vypila červený lektvar.. "Zapoměl jsem říct.. že to pálí.." dodal, když viděl jak se začala cukat. Ale jiná cesta není.. buď tohle.. a nebo se půjde léčit.. rozhodně je tohle lepší. 

Jean

Nedivila se, ona už ne.. byl ve stejné situaci jako se mohla nacházet ona.. a to by bylo dost možné.. také ho neměli rádi.. a byla válka. Pro ní to byl jednoduchý způsob jak zmizet z reality.. tak i pro něj. 

Ahoj.. opět je to divná kapitola.. já nevím.. ale neumím psát smutně.. ale musím.. aby to trochu zapadlo do děje.. Nevím jestli to není moc.. Budu ráda, když mi napíšete co si o tom myslíte do komentářů.. Díky