Dcera|Jean Snapeová

O osm set dvacet pět dní později

Jean

Hermiona truchlila několik dní.. celý druhý den nepromluvila, pokud se jí na něco nezeptali, druhý den to samé.. a třetí.. zdálo se, že je to lepší.. ale nikdy to nebude nejlepší.. nikdy na to nezapomenete. Věděla to.. z vlastní zkušenosti.

 Dnes bylo dvacátého třetího prosince, asi jak byli Vánoce vše na ně dolehlo. Seděli u krbu a nikdo nic neříkal. 

"Hermiono.." začal taťka a zaklapl knihu. "zítra to bude pět dní.. Je nutné vyřešit věci okolo vašeho zákonného zástupce." řekl taťka. "Vím, jestli vám to nevadí.." začala Hermiona bezbarvým hlasem, bez emocí.. nic, jako ledová královna. "Ne, budu moc rád." řekl a usmál se na ní. Hermiona se tence pousmála. 

"Budeš moje sestra!" řekla nadšeně Jean, a objala jí. "Už se nemůžu dočkat.." řekla Hermiona slabě., ale dala by cokoliv za to, že tam byl náznak emoce. "Bojím se, že to zhorší vaší situaci.." přiznala se Hermiona. "Ne., samozdřejmně nebudeme moc jít na ministerstvo a oznámit, Hermiona Grangerová spadá do péče Severuse Snapea, to asi ne.. ale.. nemůžete být bez zástupce více jak pět dní.. S Brumbálem jsem o tom mluvil, jde jen o váš souhlas.." řekl taťka. Hermiona se usmála, "jestli se ze mě zblázníte.. budu si to kláct za vinnu .." řekla Hermiona. "Hele, já jsem ho nezničila za šestnáct let působení.. pochybuju, že ty to dáš.." řekla z vesela Jean. 

"Já vím..ale.." začala Hermiona. ".. Hermiono.. jestli s námi chceš zůstat, já i Jean budeme moc rádi.. zvykli jsme si na tebe.. a máme tě rádi. Jestli zde nechceš být, vyřešíme to jinak..nikdo tě do ničeho nenutí.." zakončil to taťka klidně. Jean se cítila zklamaná, kdyby tu Mio nezůstala..  

"Ne.. tak to není! Mám vás ráda!" řekla Hermiona, a koukala na taťku i jí. "Ale.. neudělal jste pro mě toho hodně?" zeptala se nakonec taťky. Ten se jen usmál "Hermiono.. beru tě jako svojí vlastní dceru.. Jean tě bere jako svojí sestru. Budu dělat vše proto, aby jste se měli obě dobře.." řekl taťka. Jeho slova jí dojala., stejně tak i Hermionu,  Obě ho objali. Věděla to už dlouho., že jí i Hermionu miluje jak jen rodič dokáže... bral jí jako dceru, staral se o ní.. a bude starat.. zajistí jim bezpečí.. a vše co budou chtít. Stále cítila ten pocit.. příjemný.. taková ta pohoda a blaho. 

Na jednu stranu jí to přišlo divné.. Její taťka se teď oficiálně bude starat o Hermionu.. změní se něco? Nebo to bude vše stejné? Na to si nedokázala odpovědět.. ale.. ne.. taťka bude mít rád jí i Hermionu, nebude dělat rozdíly, na to ho znala dobře. I když si Nebelvír asi nemyslel.. ale taťka byl spravedlivý.. 

"Škoda, že tohle nemám na kameře.. ani na fotce.. mohla by jsem to pak posílat jako vánoční přání.." navhla vesele Jean. Ano, pěkná fotka by to byla.. Obávaný profesor -Netopýr- v obětí dvou Nebelvírských studentek, z kterých úplně září radost a dojetí. A jako tečka na konec : usmívající se Severus Snape! "Asi ano... ale i tak bych to nerad vyděl v rukou někoho jiného.." řekl taťka. "To jo.. ale zasmáli by se.." pokračovala Hermiona. "Vážně? To jsem tak hrozný?" zeptal se taťka vesele. "Ani né.." zakroutila hlavou Jean a stále ho objímala, stejně tak i Hermiona, to věděla jistě.. protože cítila její dech na své ruce. "Pobavili by se.."  pokračovala Jean. Ano to jistě,, celá Anglie.. možná i dál.. taťkova pověst je známa i za hranicemi. Vybuchla smíchy. "čemu se ta holka zase směje?" zeptal se nechápavě taťka. "Že tvoje pověst zasá až za hranice.. bylo by jedno co by bylo na tom přání napsané.. ale ta fotka by pobavila i Američany.. Afričany.. Rusi.. Nory.. Švédy.. Němce.." pokračovala Jean. "Dobrý.. víme jaké státy jsou.." zabrzdil jí taťka. "Ale předpokládám, že by jsme už neměl respekt.." řekla Hermiona. "Ne to by neměl.. místo Netopýre by mu říkali. Miláčku a Pusíku.. Nebo taky Drahoušek Sevíček.." řekla Jean škodolibě, Hermiona se s ní zasmála. "Vtipné.." řekl taťka, ale bylo slyšet, že se baví.. "Mohli by jsme se přestat objímat.." navrhla Jean a odtáhla se, pak se na něj, ještě jednou usmála. "Poslintaka jsem ti košili.." řekla jen Jean. Taťka se podíval na svojí košili. "Proč? Jean, řekni mi proč?" zeptal se taťka tragicky.. znělo to tak tragicky..a unaveně.. Ale ve skutečnosti to byl jeho skvělý přednes. "Tak po vás má Jean ty herecké vlohy.." řekla Hermiona a usmála se na něj. "Taky jsi mi poslintala košili?" zeptal se podezíravě taťka. Hermiona se zasmála a pak zakroutila hlavou. Taťka si uhladil košili. "Jsem čistý!" prohlásil vítězně. "Ty jo.." řekla sarkasticky Jean a zašklebila se na něj.