Zloději snů III.

5. Rhys se neumí normálně omluvit

Sirius za sebou důrazně zabouchla dveře pokoje. Na střeše jí Rhys tak neskutečně dopálil, že teď se ani neodvážil strčit do jejich společného pokoje nos. On to možná bral s humorem, ale jí to vtipné nepřipadalo! Začalo to tím, proč se Rhys ještě neoženil a skončilo tím, že ho poslala se klouzat (slušně řečeno).Sirius ležela ve vaně v domnění, že jí horká voda a vůně jalovce uklidní. Na vaně hned vedle šampónu černého stejně jako Rhysovi vlasy se objevil vzkaz. I přes zlost ho vzala a přečetla:

Možná mám neskutečnou touhu s tebou nestydatě flirtovat, ale alespoň se neurazím při každé drobné provokaci. Ale mohla by jsi mi přijít ošetřit rány od Casisse, jsou přeci jen kvůli tobě!

Sirius popadla pero, které se vedle jeho šampónu objevilo a naškrábala odpověď. Dej mi pokoj a rány si lízej sám! Stále na něj měla zlost.

Když jsme u toho lízání ran... Byl bych raději kdyby si to udělala ty. Snažil se jí vyprovokovat ještě víc. Jestli se ti nechce z vany rád přijdu za tebou. Dočetla.

Si zvrácenej! Vytkla mu, ale vzkaz zmizel dřív než stihla dopsat vykřičník. Už jí nepřekvapovalo, že ještě nebyl ženatý když se poznali. Nejen, že být jeho snoubenkou bylo jakoby měla na zádech namalovaný terč nejen pro nadávky, ale také pro zbraně, ale také to znamenalo snášet jeho nálady,které byli většinou stálé a jen velmi zřídka se měnili.

Neříkej, že tě to neláká. Škádlil jí. Sirius si odfrkla a nechala vzkaz shořet. Pak se až po krk ponořila do vody a vymýšlela nejrůznější způsoby jak ho potrestat. Nevědomky přitom otáčela snubním prstenem, který teď byl černý. Rhys jí vysvětlil, že se mění podle nálady. Když je šťastná je jako hvězdná obloha, když rozzlobená je černý a když smutná tak pouze tmavě modrý bez hvězd. Jak si tak přemýšlela najednou uslyšela překrásnou hudbu, kterou slyšela pouze tehdy když se s Rhysem procházela po nočním Půlnočním dvoře. Nevěděla odkud přichází, ale bylo to uklidňující a smířlivé. Drahokam na prstenu teď vypadal jakoby někdo uloupil kus z oblohy a vložil jído prstenu. Za zády ucítila něčí přítomnost a nakonec i důvěrně známý pach. ,,Co to lízání ran?" slyšela svůdné zašeptání do ucha a i když věděla, že tam je leknutím sebou  trhla.

,,Řekla jsem ti, aby ses šel bodnout!" zavrčela a něžně foukla do pěny, která plavala na hladině.

,,Aleno tak... Co ještě mám udělat?" chtěl vědět. Hudba dál hrála, ale ona měla prstenem s kouskem hvězdné oblohy schovaný ve vodě pod hromadou pěny, aby neviděl jak vypadá. Aby nepoznal,že na něj již není naštvaná!

,,Už se nedivím, že si tě žádná nechtěla vzít!" odvrátila se od něj. ,,Musela by být slepá a hloupá!"

,,Nebo chytrá a překrásná." zalichotil jí. ,,A spíše já si žádnou nechtěl vzít... A že se o mě prali!" zněl sebestředně a zajel si do dehtově černých vlasů.

,,Tak proč sis nějakou z těch tvých milenek nevzal?!" odsekla a podívala se někam na druhý konec místnosti jen aby se nemusela dívat na něj.

,,Čekal jsem na tebe." pohladil jí po vlasech. ,,Vždycky jsem věděl,že na mě někde čekáš a taky jsem tě našel." i když věděl, že už na něj naštvaná není tyhle slova by jí zaručeně roztavila ledovou hradbu kolem srdce kdyby ještě náhodou byla.,,Jsem rád, že to bylo dost brzy. Líbila ses mi už tenkrát když jsem tě viděl poprvé... Zde na Půlnočním dvoře."

,,Cože?"věta kterou řekl jí donutil, aby se na něj opět otočila.Nevzpomínala si, že by ho někdy viděla.

,,Podejmi ruku, ukážu ti to." znovu jí nechal nahlédnout na okraj své mysli a ukázal jí vzpomínku o které mluvil.