Zloději snů III.

43. ,,Moje chyba!"

Byla možná obklopená temnotou, ale stále měla pocit že jí něco k tomuhle světu poutalo. Jakoby viděla tenkou pulzující nit, která jí držela jako záchranné lano a mizela někde v temné mlze. Najednou slyšela známí hlas, který poznávala a volal jí zpět k sobě. Pokusila se nebo se spíše donutila otevřít oči. Nevěděla kde se probudila, co se stalo a už vůbec proč jíž není v ledové vodě a především není mrtvá! Pohnula se a tělo se jí otřáslo chladem, ale přesto se přemohla a posadila se, aby se mohla rozhlédnout. Byla v pokoji, který za pár okamžiků poznávala. Postel na které seděla byla oproti ledové vodě mnohem ale mnohem příjemnější. Na sobě měla suché oblečení a na nohou nejméně dvě vrstvy dek a ještě kožešinový přehoz. Navíc v krbu vedle dveří, které byly naproti posteli plápolal oheň a naplňoval místnost příjemným teplem. Než si stačila více prohlédnout pokoj dveře se otevřeli a v nich se objevil Rhys.

,,Si vzhůru!" podotkl a líně přešel k posteli na kterou se jako obvykle rozvalil. ,,Začínal jsem se o tebe bát!" opřel se o sloupek a jediným plynulým pohybem ruky zabouchl dveře.

,,Co se stalo?" protřela si oči.

,,Přinesl jsem tě sem dopoledne... Vytáhl jsem tě z vody, propadla si ledem." odpověděl na její otázku. ,,Ale Faistese si zabil! Jak tě napadlo ho utopit?" znělo to fascinovaně a navíc uznale.

,,Vzpomněla jsem si na to co si mi říkal o tom jezeře a taky na Dialu, která mi říkala o tom, že některé magické tvory lze zabít tak že je utopíš." pokrčila rameny a zasyčela. Vzpomínala si, že jí po ruce sekl a zanechal tam čtyři hluboké šrámy, které teď byly pořádně ošetřeny a obvázány.

,,Dávej pozor," pohladil jí smířlivě po druhém rameni. ,,Stačilo mi, že jsi se mi málem utopila, aby si ty tři zachránila." naklonil hlavu na stranu a vlasy mu lehce napadaly do očí.

,,Jak si vůbec věděl kde jsem?" zeptala se. Rhys k ní natáhl ruku, aby jí to ukázal. Jeho oči jasně říkali, že je to na vysvětlování docela zdlouhavé. Ruku mu poslušně odevzdala, docela si oblíbila podívat se do jeho hlavy.

* * *

Rhys:

Ráno jsme se spolu rozloučili a sic nerad jsem jí nechal se samotnou procházet se po táboře. Naše sázka byla započata a já byl zvědavý kdo vyhraje. Žádný nepřítel ani jiná magické potvora by se tak blízko k ležení plném Istryjců nepřiblížila, to trochu zklidnilo mé myšlenky. Přesto jsem měl výčitky svědomí z toho, že se musím věnovat jednání s veliteli táborů. Casiss byl zde se mnou, aby dohlédl na výcvik dívek a také na to, jak dobře se naše istryjecké jednotky cvičí v magii. Talir mu sice pomáhal a dohlížel na výcvik dívek, ale teď měl jiné starosti, takže se o obojí musel postarat můj generál. Seděly jsme u dlouhého stolu v královském stanu, který náležel takovýmto shromážděním. Seděl jsem na obrovské židli v čele stolu s černou korunou na hlavě a poslouchal jak se mezi sebou dohadují o tom kdo by měl velet Balmeru. Nevzrušeně jsem přejížděl pohledem po všech kteří kolem stolu seděli. Když najednou se strhl strašný povyk. Otočil jsem líně hlavu ke strážci, který držel tři mladé a podle Tala i nadějné chlapce, kteří se přes ně pokoušeli dostat. Zaujalo mě to a proto jsem vstal a vyšel ven.

,,O co tady jde?" zeptal jsem se nevzrušeně istryjeckého strážce po svém boku.

,,Tihle tři trvají na tom, že musí mluvit jen s vámi, Výsosti." odpověděl. Prohlédl jsem si je. Byli mladí, ještě bez znamení dospělosti, vyděšení a zadýchaní. Viděl jsem jim na očích že se něco stalo.

,,Co se stalo?" zeptal jsem se toho prvního z nich.

,,Ta dívka..." vypravil ze sebe s námahou a ukázal k lesu. ,,Ta dívka je v nebezpečí. Odlákala od nás Faistese a on jí teď pronásleduje." Faistes a tak blízko u tábora? Pak mi něco došlo...

,,Jaká dívka?" nečekal jsem na odpověď a otočil se na strážce. ,,Kde je Sirius? Kde je královna?" zavrtěl hlavou, ale ti chlapci věděli o kom mluvím. Ona je zachránila! ,,Kam běžela?"

,,K plesu!" odpověděl druhý, který stačil popadnout dech. Nečekal jsem na nic. Roztáhl křídla a jediným máchnutím jsem se ocitl dost vysoko na to, abych viděl k jezeru, které touhle roční dobou pokrýval led. Cítil jsem prudké a zoufalé škubání za pouto, které pomalu sláblo. Cítil jsem jak umírala, jak z ní prchá život! Všechno jsem cítil skrze pouto a popadla mě panika! Co nejrychleji jsem se pokoušel dostat nad jezero. Dorazil jsem právě včas! Bylo mi jedno jak je voda ledová nebo ne, prostě jsem jí popadl za ruku a vytáhl na tlustou vrstvu ledu, který nebyl popraskaný. ,,Sirius! Jitřenko! Prosím, neodcházej mi! Zůstaň se mnou." prosil jsem jí se slzami v očích a všechnu moc co jsem mohl jsem skrz pouto poslal k ní. Umírala mi pod rukama a část mě umírala s ní! Když v tom zakašlala a nadechla se. Srdce se mi opět rozbušilo když jsem si strhl plášť a dal jí ho, aby neumrzla ve vzduchu. Cítil jsem jak se zatřásla chladem když jsem ji bral do náruče. Vrátil jsem se zpět do ležení s mou nevěstou, která mi málem umřela před očima. Ukládal jsem jí do postele a až v domě mě opustil pocit, že mi někdo chladnýma rukama přejíždí po páteři a svírá moje srdce v ledových kleštích. Vše mi bylo jedno, mou jedinou starostí teď bylo aby přežila a nezemřela. Kdyby ano, zřejmě bych zemřel také! Teď už jsem nemohl být bez ní, prostě nemohl a proto jsem jí skrze pouto volal zpět k sobě. Dlouho se neprobírala, ale když jsem odešel něco říct Casissovi dolů ke dveřím a pak se vrátil už byla vzhůru a rozhlížela se kde se to ocitla. Připadla mě taková úleva, že žije, že se to snad ani slovy popsat nedá!

* * *

Vladař její ruku pustil a omluvně se jí zadíval do očí.

,,Mrzí mne, že jsem tě nechal samotnou." omluvil se. ,,Kdybych se ti dnes věnoval nepropadla by si ledem." sklopil hlavu a pohled upřel na černý kožich. Mluvil jakoby to byla jeho vina, že napadli tu mladou trojici!

,,Nemůžeš za to, přestaň se z toho vinit! Vidíš," zvedla mu hlavu, aby se na ni podíval. ,,Jsme živá a to jen díky tobě." mluvila na něj mírně a klidně. Provinilost mu v očích zanechávala temné stíny a dokonce neměl ani chuť se na ni usmát. Věděla, že čas od času se sejde tolik okolností najednou, že Rhys se začne utápět v chmurách a vydrží mu to klidně i několik týdnů. Casiss jí to tenkrát řekl- Prý: málo jí, moc nespí, nemá náladu na nikoho a na nic, nerozveselí ho ani Casissovo popichování a jen po většinu času buď sedí a pije nebo bloumá sem a tam jako nějaký přízrak. Tohle byl jeden z těch případů! A ona si dala záležet, aby ho zase viděla se usmívat.

No tak! Pojď si hrát nebo se alespoň usměj! Jen se prosím přestaň takhle tvářit.

,,Celé to byla moje chyba!"

,,Všichni děláme svoje chyby, Rhysi," pokračovala by kdyby nezvedl hlavu a nezadíval se jí do očí.

,,Ale já jsem král!" namítl. ,,Chyby si nemohu dovolit, ale občas mi to ujede a pak jsou o to horší následky." přiznal a podíval se na ruce, které se mu změnili na spáry. Sirius si už na pohled na ně a jejich dotek zvykla, takže sebou nijak necukla když jí pohladil po tváři, dost opatrně, aby jí neublížil. ,,Víš, že tě nechci ztratit a dnes jsme udělal tu chybu, že jsem tě nechal samotnou."

,,Nepotřebuji, aby mne kdokoliv doprovázel na každém kroku! Znáš mě, uměla jsem se o sebe postarat vždy a dokážu to i teď, neměj strach." pohladila ho něžně po čelisti a krku. Temnostrůjce spokojeně zapředl. Podařilo se jí na jeho zasmušilé tváři vykouzlit úsměv! Byla jediná kdo to dokázal a oba si to uvědomovali až příliš dokonale!

Ten vtip pochopil jen jeden člověk, ale vidíte jak jste se v komentářích rozepsaly... Každopádně mám náladu zabíjet, ale i tak mi tu zítra zbývá ještě ne dna kapitola!