Secret

1 chapter

Dojela jsem před dům, kde byla párty. Nebyla jsem na to zvyklá. Zajela jsem na kraj svým starým fordem, abych někomu nepřekážela a vylezla ven. Táta mi neřekl, že bude nějaká party,  vlastně mi toho neřekl dost. Neukázal se ani na pohřbu mé mámy. Kdybych nepotřebovala někde bydlet, nebyla bych tu. Musela jsem prodat náš dům,  abych zaplatila léčbu za mamku. Nezbylo mi nic, jen auto a oblečení. Zavolat tátovi potom, co za tři roky, kdy máma bojovala s rakovinou, nepřijel ani jednou, nebylo zrovna lehké.

Dívala jsem se na rozhlehlý obrovský dům, který stál přímo na písku Beach Florida. To byl tátův dům. Jeho nová rodina, jeho život. Nehodila jsem se sem, vůbec. Dveře se náhle otevřely a já se lekla. Vzala jsem rychle svojí schovanou zbraň a namířila na osobu co mi otevřela dveře.

„Holka, klid. Chtěl jsem ti jenom pomoc a pomůžu, pokud dáš tu zbraň pryč od mé hlavy" řekl neznámý kluk se zelenými oči a hnědými vlasy. Povytáhla jsem obočí a držela pistoli zpříma. pořád jsem nevěděla, co po mně chce a já nikomu nevěřím. „Neztratila jsem se. Je tenhle dům Normana Blacka?" kluk nervózně polkl „Pokud dáš tu pistoli pryč, řeknu ti to, ale jsem z tebe dost nervózní kotě a nechceme ani jeden, aby se stala nějaká nehoda" řekl mi. Nehoda? Opravdu? Ten kluk mě sere. „Neznám tě. Venku je tma a já jsem sama v cizím městě. Můžeš mi věřit, že ve střílení jsem opravdu dobrá" řekla jsem pouze.

„Normana?" zopakoval pomalu a pak se zarazil. „Počkat, Norman je Alexův nový otčím. Potkal jsem ho, než odjela Charlotte do Paříže." Paříž? Alex? Sakra! Sklonila jsem zbraň dolů a kluk si oddechl. „Máš na tu věc vůbec povolení, krásko?" zeptal se mě. Neměla jsem ani náladu mu odpovědět. Pořád jsem si opakovala,  proč táta odjel do Paříže, když věděl, že dojedu. „Takže Paříž?" řekla jsem. „Jo, znáš ho?" zeptal se. Ani ne. Viděla jsem ho párkrát, všeho všudy když nás s mámou opustil před 5 lety. Pamatovala jsem si tátu, který chodil na moje fotbalové zápasy a griloval venku maso při sousedských oslavách. Tátu, kterého jsem měla do dne, kdy bylo moje dvojče zabito při dopravní nehodě. Táta řídil. Toho dne se změnilo vše. Muže, který se o mě nestaral, aby se zeptal, jak mi je, když jsem se starala o nemocnou mámu jsem vůbec neznala. „Jsem jeho dcera... Chloe" představila jsem se.

Vytřeštil oči, zaklonil hlavu a zasmál se. Proč se směje sakra? „Pojď Chloe se mnou, musím tě s někým seznámit.  Tohle se mu bude zatraceně líbit. Měl bych asi všechny varovat, ať tě nenaserou, jinak je zastřelíš" škádlil mě, ale já ho už měla plné zuby. „Byla jsem kruci vyděšená" řekla jsem mu. „Tvoje okamžitá reakce je vytahovat hned zbraň?" řekl a já kývla rameny „Jsem z vesnice, co ode mě čekáš?" upřesnila jsem. „Takže je to pravda, co se říká o vesnických ženách?" zeptal se. „Nevím, co myslíš" podívala jsem se na něho. „Těsný džíny, tílka a zbraně. Sakra, žiju ve špatným zasraným státě" obrátila jsem oči v sloup. Měla jsem s sebou kufr a pár krabic. „Ukaž, pomůžu ti" řekl mi cizinec. „Ehm... děkuji, ale bylo by fajn, kdybys mi řekl taky své jméno" řekla jsem. „Jo, jsem Jay Dalton... ehm Alexův kamarád". „Alex? Znova to jméno. Kdo je Alex?" zeptala jsem se ho. „Koukám, že toho moc nevíš, kam se tvůj táta přiženil" Zasmál se. „Jsem kurevsky rád, že tu jsem zrovna dnes. Myslím, že tohle bude sranda. Pojď,  představím tě" řekl a šli jsme domem,  kde hrála hudba fakt nahlas. Charlotte je jeho nová manželka, kolik dětí má? Nebo neměla děti vůbec?

„Takže Alex tady žije?" zeptala jsem se „Jo žije, ale jen přes léto, pak je v jiných svých domech" řekl. Sakra. „Dobře. Rychlý tahák, než tam vejdeme. Alex Finlly je tvůj nevlastní bratr, je to jediné dítě Dominika Finllyho, bubeníka skupiny HELL. Jeho matka byla do něho kdysi bláznivá fanynka. Tohle je jeho dům.  Jeho matka tu žije, protože on to dovoluje a tohle jsou všechno jeho přátele" ukázal na ně. Zrovna tam stála dlouhonohá zrzka a propalovala mě pohledem. „No ahoj Zoe" řekl Harry. „Kdo to je?" ukázala na mě. „Kamarádka" odpověděl jí. Vzal mě za ruku a táhl mě davem. „Tudy pojď" řekl mi, když jsme šli kolem baru. Bar? On tady má i bar? Dívala jsem se na lidi, které jsme míjeli. Všichni se na sekundu zastavili a sledovali mě. Dost jsem tu vynikala.

„Alexi, seznam se. Tady Chloe, věřím, že ti možná patří. Našel jsem jí venku a zdála se ztracená" řekl Jay. A já přejela pohledem ze zvědavých lidí, abych se podívala, kdo je ten Alex. Ach. Bože můj. „Je to tak?" odpověděl Alex dlouhým, líným, tónem a naklonil se dopředu z uvolněné polohy na bílé pohovce s láhví piva v ruce. „Je hezká, roztomilá, ale mladá.  Neřekl bych, že mi patří" řekl. „Ach, ona je tvoje, to mi věř. Vidím to tak, že když její tatík utekl s Charlotte do Paříže, řekl bych, že teď patří tobě. Rád jí ubytuji u sebe, pokud ti to dělá problém, pokud mi slíbí, že na mě nevytáhne už zbraň" řekl mu a na mě mrkl. Alex přimhouřil oči a pozorně si mě prohlížel. Jeho oči měly zvláštní barvu. Byly modré jako oceán, ale když do nich zasvítilo světlo, zdály se být až zlatavě černé. Byla jsem uchvácena, možná oční čočky. „To z ní nedělá moji" odpověděl nakonec a opřel se zpátky na gauč, kde ležel, když jsme vešli.

„Děláš si prdel, že ano?" zeptal se ho Jay. Alex neodpověděl. Místo toho se napil z láhve. Jeho pohled se přesunul na Jaye a já v něm viděla zlobu. Tohle nebylo vůbec dobrý. Neměla jsem peníze, jen nějaké drobné. Jen potřebuji někde zůstat, dokud si nenajdu práci a nenašetřím peníze. Ze rtů se mu táhl arogantní úsměv. Co ode mě čekal, že řeknu? „Mám dnes dům plný hostů a postele už jsou zabraný" podíval se na Jaye. „Nejlepší bude, když si najde hotel, než se spojím s jejím tatíkem" řekl a nemohla jsem nepřeslechnout, jak ho nazval. Neměl ho rád. Jenže já neměla peníze na nějaký hotel. Proč jsem jenom tomu chlapovi věřila?

„Má pravdu. Měla bych jít, ale díky. Byl to špatný nápad věřit tátovi po takivé době. Jde vidět, že se nic nezměnilo" usmála jsem se a otočila jsem se k odchodu i s mým kufrem. Slyšela jsem, jak se Jay hádá s Alexem, ale snažila jsem se to zablokovat,  přitom s tím neměl co dočinění nebyl z rodiny. „Odcházíš tak brzy?" zeptal se mě hlas připomínající hladký sirup. Vzhlédla jsem k osobě a poznala, že to byla ta zrzka. Byla jsem těm lidem tak odporná? Rychle jsem zase spustila pohled k podlaze a otevřela dveře. Měla jsem příliš mnoho hrdosti na to, aby mě takhle zlá mrcha viděla brečet. Jakmile jsem byla v bezpečí venku, pustila jsem vzlyk a zamířila k autu. Kdybych nenesla kufr, rozeběhla bych se. Potřebovala jsem jeho bezpečí. Patřila jsem do svého auta, ne do směšného domu mezi ty namyšlence. Stýskalo se mi po domově. Stýskalo se mi po mámě. Unikl mi další vzlyk, zavřela jsem dveře auta a zamkla je za sebou. 

Je to tu náš první díl.. co na něho říkáte?