Secret

2.3 chapter

Matčin hrob bylo jediné místo, které mě napadlo, když jsem nevěděla kam jít. Neměla jsem žádný domov. Nemohla jsem se vrátit k tam k nim. Byla to Thomasova babička. A on tam na mě nejspíš čeká. Nebo možná ne. Možná jsem ho odehnala příliš daleko. Posadila jsem se k matčinu hrobu. Kolena jsem si přitáhla pod bradu a obmotala si ruce kolem nohou. Vrátila jsem se do domů, protože to bylo jediné místo, které jsem znala. Teď potřebuju odejít. Nemůžu tu zůstat. Můj život zase udělal prudkou otočku. Takovou, na kterou jsem nebyla připravená. Když jsem byla malá holčička, mamka nás brala do nedělní školy v místním Baptistickém kostele. Pamatovala jsem si verš, co nám předčítali z Bible, o tom, jak na nás Bůh neklade víc, než dokážeme snést. Začínala jsem uvažovat, jestli to platí jen pro lidi, co chodí do kostela každou neděli a modlí se, než jdou večer do postele. Protože mě neušetřil žádné rány. Litovat se mi nepomůže. To nemůžu. Musím tohle nějak vyřešit. Zůstávat u babči a nechávat Thomase, aby mi pomáhal vyrovnávat se den za dnem se životem bylo jen dočasné. Když jsem se stěhovala do jejího pokoje pro hosty věděla jsem, že nemůžu zůstat dlouho. Mezi mnou a Thomasem byla příliš velká historie. Historie, kterou jsem neměla v úmyslu opakovat. Bylo na čase odejít, ale pořád jsem neměla tušení kam půjdu a co budu dělat, stejně jako před třemi týdny. "Kéž bys tu byla, maminko. Nevím, co si počít a nemám se koho zeptat" zašeptala jsem sedíc na tichém hřbitově. Chtěla jsem věřit, že mě slyší. Nelíbila se mi představa, že je pod zemí, ale potom co zemřelo moje dvojče, sedávaly jsme s mamkou na tomhle místě a mluvily jsme s ní. Maminka říkávala, že na nás její duch dohlíží a slyší nás. Teď jsem tomu chtěla věřit. "Zůstala jsem jen já. Stýská se mi po vás. Nechci být sama, ale jsem. A mám strach." Jediným zvukem byl vítr prohánějící se mezi listím na stromech. "Jednou jsi mi říkala, že když budu poslouchat opravdu pozorně, poznám v srdci odpověď. Poslouchám mami, ale jsem tak zmatená. Možná bys mi mohla pomoct, ukázat mi nějak správný směr?" Položila jsem si bradu na kolena a zavřela oči, odmítala jsem plakat. "Pamatuješ, když jsi říkala, že musím Thomasovi říct, jak přesně se cítím. Že se nebudu cítit líp dokud to ze sebe všechno nedostanu. No, zrovna dneska jsem to udělala. Dokonce i když mi odpustí už to nikdy nebude stejné. Stejně se na něj nemůžu pořád spoléhat. Je na čase zvládnout to sama. Jen nevím jak." řekla jsem.

Jen z toho, že jsem se jí zeptala jsem se cítila lépe. Zdálo se jako by nezáleželo na tom, že nedostanu odpověď. Můj klid prolomilo zabouchnutí dveří a já spustila ruce z nohou a ohlédla se k parkovišti, abych uviděla příliš drahé auto na tohle malé město. Přimhouřila jsem oči, abych viděla, kdo z něj vystoupil, zalapala jsem po dechu a pak jsem vyskočila. Byla to Bethy. Byla tady. V Pourtsmoutu. Na hřbitově a řídila velmi, velmi draze vypadající auto. Dlouhé hnědé vlasy měla v culíku přehozené přes rameno. Na rtech jí hrál úsměv, když se její oči setkaly s mýma. Nemohla jsem se hýbat. Bála jsem se, že mám halucinace. Co tu Bethy dělá?

"To že nemáš mobil je pěkně na houby. Jak ti mám k čertu zavolat a říct ti, že za tebou jedu, když nemám žádný číslo? Hm?" Slova nedávala smysl, ale při zvuku jejího hlasu jsem se k ní rozeběhla. Bethy se smála a otevřela mi náruč, do které jsem se vrhla. "Nemůžu uvěřit, že jsi tady" řekla jsem potom co jsem jí objala. "Jo, no, ani já ne. Byla to dlouhá jízda. Ale ty za to stojíš, nechala jsi mobil v Kalifornií a já neměla, jak s tebou mluvit." Chtěla jsem jí všechno říct, ale nemohla jsem. Ještě ne. Potřebovala jsem čas. O mém tátovi už věděla. Věděla o Zoe. Ale zbytek věděla jsem, že o tom nemá tušení. "Jsem tak ráda, že jsi tady, ale jak jsi mě našla?" zeptala jsem se zvědavě. Bethy se usmála a naklonila hlavu ke straně. "Projížděla jsem město a hledala tvoje auto. Nebylo to tak těžký. Tohle místo má asi tak jeden semafor. Kdybych dvakrát mrkla, propásla bych ho." "To auto nejspíš při průjezdu městem upoutalo hodně pozornosti," řekla jsem a podívala se na něj. "Je Derikovo. Řídit ho je jako sen." Pořád byla s ním. Dobře. Ale v hrudi mě zabolelo. Derek mi připomínal Kalifornií. A Kalifornie mi připomínalo Alexe. "Zeptala bych se, jak se máš, ale holka, vypadáš jako chodící kostra. Jedla jsi vůbec něco, cos odešla?" Všechno oblečení ze mě padalo. Těžko si mi jedlo s obrovským uzlem, který mi pořád pevně svazoval hrudník. "Bylo to pár drsných týdnů, ale myslím, že se zlepšuju. Přenáším se přes věci. Vyrovnávám se s tím."

Bethy přesunulapohled k hrobu za mnou. K oběma. V očích jsem jí viděla smutek, když četlanáhrobky. "Nikdo ti nemůže vzít vzpomínky. Ty ti zůstanou," řekla astiskla mi ruku. "Já vím. Ale nemůžu jim věřit. Můj otec je lhář. Žádné znich nevěřím. Ona, moje matka, nikdy by neudělala to, co oni tvrdí. Jestliněkdo nese vinu, je to můj otec. To on tuhle bolest způsobil. Ne moje maminka.Ona nikdy." Bethy přikývla a pevně mi svírala ruku v jejích. Jen mítněkoho, kdo poslouchá a vědět, že mi věří, že věří v máminu nevinnost,pomáhalo. "Vypadala tvoje sestra hodně jako ty?" Poslední vzpomínka,co jsem na Vicki měla byla, jak se usmívá. Ten zářivý úsměv byl mnohem hezčínež můj. Zuby měla dokonalé bez pomoci rovnátek. Její oči byly jasnější nežmoje. Ale všichni říkali, že jsme byly totožné. Neviděli rozdíl. Vždycky jsemuvažovala proč. Já ho viděla tak zřetelně. "Byly jsme identické"odpověděla jsem. Bethy by pravdě nerozuměla. "Nedokážu si představit dvě ChloeBlackové. Musely jste lámat srdce napříč celým tímhle městem." Snažila semi zvednout náladu potom co se mě zeptala na mrtvou sestru. Oceňovala jsem to."Jen Viktorie. Já byla s Thomasem od chvíle, co jsem byla malá. Žádnésrdce jsem nezlomila." Bethy trochu vytřeštila oči, pak odvrátila pohled aodkašlala si. Čekala jsem, dokud se ke mně znovu neotočila. "Ačkoliv jeúžasný tě vidět a totálně bychom mohly zbořit tohle město, vlastně jsem tu zurčitého důvodu." To jsem předpokládala, jen jsem nemohla přijít na to zjakého. "Dobře" řekla jsem a čekala na další vysvětlení. "Můžemesi o tom promluvit u kávy?" Zamračila se a pak se ohlédla na silnici. "Nebomožná v mléčný baru, protože to je jediný místo co jsem viděla, když jsemprojížděla městem." Nebylo jí příjemné pohybovat se mezi hroby tak jakomě. Což bylo normální. Já nebyla. "Jo, dobře" řekla jsem a šla sisebrat kabelku. "Tady je tvoje odpověď" zašeptal hlas taktiše, že jsem si skoro myslela, že to byla jen moje představivost. Ohlédla jsemse po Bethy, usmívala se na mě s rukama zastrčenýma v kapsách. "Říkala jsiněco?" zeptala jsem se zmateně. "Ehm, myslíš po návrhu, abychom šlydo mléčného baru?" zeptala se. Přikývla jsem. "Jo. Zašeptala jsiněco?" Nakrčila nos, nervózně se rozhlédla kolem a zavrtěla hlavou."Ne proč odsud nevypadneme?" řekla, natáhla se pro moji ruku a táhlamě za sebou k autu. Ohlédla jsem se na matčin hrob a usadil se ve mně klid.Bylo to...? Ne. Určitě ne. Potřásla jsem hlavou, otočila se zpátky a šla přímo kmístu spolujezdce, než mě tam mohla Bethy hodit.