Secret

2.1 chapter

Patnáct mil za městem bylo dostatečně daleko. Nikdo nikdy nejezdil tak daleko, abych si zašla do lékárny. Pokud jim teda nebylo dvacet a nepotřebovali něco, aniž by celé město vědělo, co si koupili. Ať jste si v malé místní lékárně koupili cokoliv, během hodiny to vědělo celé město v Alabamě. Obzvlášť když jste byli svobodní a nakupovali kondomy, nebo těhotenský test. Položila jsem těhotenský test na pult a vyhýbala se očnímu kontaktu s prodavačkou. Nemohla jsem. Strach a vina v mých očích nebylo něco, co jsem chtěla sdílet s náhodným cizincem. Tohle jsem neřekla dokonce ani Thomasovi. Potom co jsem před třemi týdny vytlačila Alexe ze života, jsem pomalu zapadla zpátky do rutiny trávit všechen čas s Thomasem. Bylo to snadný. Netlačil mě do rozhovoru a když jsem chtěla mluvit, poslouchal. "Šestnáct dolarů a patnáct centů" řekla žena na druhé straně přepážky. Slyšela jsem jí v hlase starost. Ne že by to bylo překvapivé. Tohle byl zahanbující nákup, kterého se bála každá mladá holka. Podala jsem jí dvacetidolarovou bankovku, aniž bych zvedla oči od malého pytlíku, co přede mě položila. Od toho, který měl odpověď na otázku, kterou jsem potřebovala, a přesto se jí děsila. Ignorovat fakt, že jsem měla dva týdny zpoždění a předstírání jako by se tohle nedělo, bylo jednodušší. Ale musela jsem to vědět. "Tři dolary a osmdesát pět centů nazpátek" řekla, když jsem natáhla ruku a vzala si peníze z její napřažené ruky. "Díky" zamumlala jsem a vzala si balíček před sebou. "Doufám, že všechno dobře dopadne" řekla žena vlídným tónem.

Zvedla jsem pohled a setkala se s párem soucitných hnědých očí. Byla cizí, nikdy jí znovu neuvidím, ale v tuhle chvíli mi pomohlo mít někoho dalšího kdo to věděl. Necítila jsem se tak sama. "Já taky" odpověděla jsem, než jsem se otočila a vykročila ke dveřím. Zpátky do horkého letního slunce. Udělal jsem dva kroky směrem k parkovišti, když mi oči padly na řidičovu stranu mého náklaďáčku. Stál tam Thomas se založenýma rukama na prsou. Měl na sobě šedou kšiltovku s logem Alabamské university a měl jí tak naraženou, že jsem mu neviděla do očí. Zastavila jsem a dívala se na něj. Nemohla jsem zapírat. Věděl, že jsem si sem nepřijela koupit kondomy. Zbývala tu jediná další možnost. Dokonce i bez schopnosti vidět výraz jeho očí jsem věděla že věděl. Polkla jsem knedlík v krku, se kterým jsem se potýkala od chvíle, co jsem dnes ráno nasedla do auta a zamířila ven z města. Teď už jsem to nebyla jen já a cizinka za pultem, kdo jsme to věděli. Můj nejlepší kamarád už to věděl taky. Přinutila jsem se klást jednu nohu před druhou. Bude se vyptávat a já budu muset odpovídat. Po uplynulých pár týdnech si zasloužil vysvětlení. Zasloužil si pravdu. Ale jak mám tohle vysvětlit? Zastavila jsem pár stop před ním. Byla jsem ráda, že mu čepice stínila obličej. Nebude se to líp vysvětlovat, když nebudu vidět, jak mu očima probleskují myšlenky. Stáli jsem v tichosti. Chtěla jsem, aby promluvil jako první, ale potom co uplynulo několik minut, nebo mi to tak alespoň připadalo a on pořád nic neřekl jsem věděla, že chce, abych něco řekla jako první.

"Jak jsi věděl, kde jsem?" zeptala jsem se nakonec. "Bydlíš u mojí babičky. V momentě, kdy jsi s divným chováním odjela mi zavolala. Dělal jsem si o tebe starosti" odpověděl. V očích mě pálily slzy. Nebudu kvůli tomuhle brečet. Už jsem obrečela všechno, co jsem chtěla obrečet. Sevřela jsem pytlík s těhotenským testem pevněji a narovnala se v ramenou. "Sledoval jsi mě" řekla jsem. Nebyla to otázka. "Samozřejmě, že ano" odpověděl, pak zavrtěl hlavou a odvrátil ode mě pohled. "Hodlala jsi mi to říct, Chlo?" Řekla bych mu to? Nevím. Tak dalece jsem to nepromýšlela. "Zatím si ještě nejsem jistá, jestli tu je co říkat" odpověděla jsem upřímně. Thomas zavrtěl hlavou a pak se tvrdě a tiše zasmál smíchem, který postrádal veškerý humor. "Nejsi si jistá? Jela jsi celou cestu až sem, protože si nejsi jistá?" Byl naštvaný. Nebo zraněný? Tak jako tak k tomu neměl žádný důvod. "Dokud si neudělám tenhle test, nejsem si jistá. Mám zpoždění. To je všechno. Není důvod proč bych ti o tom měla říkat. Není to tvoje starost." Thomas pomalu otočil hlavu, aby se setkal s mým pohledem. Zvedl ruku a zvedl si čepici dozadu. Zastínění jeho očí bylo pryč. Byla v nich nevíra a bolest. Tohle jsem vidět nechtěla. Bylo to skoro ještě horší než mu v očích vidět odsouzení. V tomhle případě bylo odsouzení lepší. "Opravdu? Tak to cítíš? Po všem, čím jsme prošli je tohle opravdu a upřímně to, jak se cítíš?"

Čím jsme si prošli byla minulost. On byl moje minulost. Už jsem si toho bez něj prošla spousty. Zatímco on si užíval středoškolská léta, já se snažila udržet svůj život pohromadě. Co přesně si myslel, že protrpěl? V krvi se mi pomalu začal vařit vztek a zvedla jsem oči, abych se na něj podívala. "Ano. Takhle to cítím. Nejsem si jistá, čím přesně myslíš, že jsme spolu prošli. Ale byli jsme nejlepší kamarádi, pak jsme byly pár, pak mi onemocněla máma a ty sis potřeboval vyhulit péro, takže jsi mě podvedl. Musela jsem se starat o mámu úplně sama. Neměla jsem se o koho opřít. Pak zemřela a já se přestěhovala. Pak mi zničili srdce a svět a vrátila jsem se domů. Byl jsi tu pro mě. Nežádala jsem tě o to, ale byl jsi. Jsem ti za to vděčná, ale tím se všechny předchozí věci nesmažou. Nenapraví to skutečnost, že jsi mě opustil, když jsem tě potřebovala nejvíc. Takže mi promiň, že když se mi svět zase začíná hroutit pod nohama, nejsi první osoba, za kterou běžím. To sis prostě ještě nezasloužil." Ztěžka jsem dýchala a slzy, které jsem nechtěla ronit mi stékaly po tváři. Sakra, nechtěla jsem brečet. Překonala jsem vzdálenost mezi námi a využila všechnu svoji sílu, abych ho odstrčila z cesty, tak abych moha chytit kliku dveří a otevřít je. Potřebovala jsem odtud pryč. Pryč od něj. "Pohni se" křičela jsem, když jsem se vší silou snažila otevřít dveře s jeho vahou opírající se o ně. Čekala jsem, že se semnou bude hádat. Čekala jsem cokoliv jiného než to, že udělá, co jsem řekla.

Nastoupila jsem do auta a hodila platový pytlík na sedadlo vedle sebe, než jsem nastartovala a vycouvala z parkoviště. Pořád jsem viděla Thomase jak tam stojí. O moc se nepohnul. Jen o tolik, abych mohla vlézt do náklaďáčku. Ani se na mě nedíval. Zíral do země jako by tam byly všechny odpovědi. Právě teď jsem si o něj nemohla dělat starosti. Potřebovala jsem vypadnout. Možná jsem mu všechny ty věci říkat neměla. Možná jsem je měla nechat uvnitř, kde byly všechny ty roky pohřbené. Teď na to bylo příliš pozdě. Zatlačil na mě v nesprávnou chvíli. Nebudu se kvůli tomu cítit špatně. Také jsem se nemohla vrátit k jeho babičce. Nenechala by mě být. Nejspíš už jí volal a řekl jí to. A jestli ne pravdu, tak něco velmi blízkého. Neměla jsem žádné jiné možnosti. Budu si muset udělat těhotenský test na záchodě na benzínce. Může být tohle ještě horší?