Secret

2.9 chapter

Už to byly tři týdny, čtyři dny a dvanáct hodin od chvíle kdy jsem jí viděl naposledy. Co mi vyrvala srdce. Kdybych pil, vinil bych alkohol. Musela to být iluze, ale velmi zoufalá. Ale nepil jsem. Ani kapku. Nemohl jsem si Chlo splést. Byla to ona. Opravdu byla tady. Chloe byla zpátky v Rosemary. U mě doma. Strávil jsem včera pět hodin ježděním po všech zatracených místech a hledal Bethy v naději, že mě dovede k ní. Ale nenašel jsem ani jednu z nich. Vrátit se domů a přiznat si porážku bylo bolestivý. Přesvědčil jsem sám sebe, že je Bethy pořád ještě v Pourtsmoutu. Ta textovka byla možná jen opilecká zpráva, nic víc. Vpíjel jsem se do ní pohledem. Byla hubenější, a to se mi nelíbilo. Copak nejedla? Byla nemocná?

"Ahoj, Alexi" řekla prolamujíc ticho. Zvuk jejího hlasu mě skoro poslal do kolen. Bože, chyběl mi její hlas. "Chloe" podařilo se mi říct, bál jsem se, že bych jí mohl vystrašit jen mluvením. Zvedla ruku, namotala si pramen vlasů kolem prstu a zatahala za něj. Byla nervózní. Nelíbilo se mi, že ze mě byla nervózní. Ale co jsem mohl dělat, abych jí to ulehčil? "Můžeme si promluvit?" zeptala se tiše. "Jo" ustoupil jsem a pustil jí dovnitř. "Pojď dál." řekl jsem jí. Zarazila se a podívala se za mě do domu. V očích jí probleskl strach a bolest a já v duchu sám sebe proklínal. Tady byla zraněná. Její život byl zničený v mém domě. Kruci. Nechtěl jsem, aby se ohledně domu takhle cítila. Ne když tady byly i dobré vzpomínky. "Jsi sám?" zeptala se. Znovu ke mně přesunula oči. Nechtěla vidět moji matku nebo otce. Nebylo to domem. "Přinutil jsem je odejít v den kdys odešla" odpověděl jsem a pozorně jí sledoval. Vytřeštila oči. Proč jí tohle překvapovalo? Nechápe to snad? Byla u mě na prvním místě. Tolik jsem jí toho v hotelu řekl, ale nedokázal. Kurva! "Ach. Nevěděla jsem" hlas se jí vytratil. Oba jsme věděli, že o tom neměla tušení, protože mě odstřihla ze života. "Jsem tu jen já. Krom Jayovyých občasných návštěv jsem tu vždycky jen já." Musela vědět, že jsem se nepohnul vpřed. Neposouval jsem se dál. Chloe vešla do domu a já zatnul ruce v pěst, když jí následovala její sladká vůně. Tolik nocí jsem strávil sněním o tomhle Chloe vracející se mi do života. Můj svět.

"Můžu ti donést něco k pití?" zeptal jsem se jí, přemýšlejíc, jak jsem jí ve skutečnosti chtěl prosit, aby se mnou mluvila. Zůstala se mnou. Odpustila mi. Chloe zavrtěla hlavou a otočila se, aby se na mě podívala. "Ne. Jsem v pohodě. Já... já jen byla jsem ve městě a no" nakrčila nos, bojoval jsem s nutkáním natáhnout ruku a dotknout se jejího obličeje. "Praštil jsi Thomase?" zeptala se mě a já měl tmu. Thomas. Do hajzlu, věděla o Thomasovi. Byla tu, aby mluvila o něm? "Ptal se na věci, na který neměl. Říkal věci, který neměl" odpověděl jsem skrz zuby. Chloe si povzdychla. "Dovedu si to představit" zamumlala a zavrtěla hlavou. "Omlouvám se, že sem přišel. On si věci moc nepromýšlí. Prostě jedná impulzivně." Nebránila ho, omlouvala se za něj. To nebyla její práce. Ten debilní sráč nebyl její zodpovědnost a ani jeho chování nebyla její vina. "Neomlouvej se za něj, Chloe. Jen se mi z toho chce nakopat mu prdel" zavrčel jsem, neschopný ovládat svojí reakci. "Je to moje chyba, že tu byl, Alexi. Za to se omlouvám. Naštvala jsem ho a on předpokládal, že je to všechno kvůli tobě, tak sem přiběhl dřív, než se mnou věci probral." Probíral s ní věci? Co s ní kurva potřeboval ten hajzl probírat? "On potřebuje vycouvat. Jestli je tak moc-" nedokázal jsem to ani říct. "Alexi. Uklidni se. Jsme staří přátelé. Nic víc. Řekla jsem mu nějaké věci, co jsem ze sebe potřebovala dostat už dávno. Nelíbilo se mu to. Byla jsem krutá, ale potřebovala jsem je říct. Byla jsem unavená z ochraňování jeho pocitů. Zatlačil mě příliš daleko. To bylo všechno." Zhluboka jsem se nadechl, ale bušení v hlavě bylo jen hlasitější. "Přijela jsi, abys ho viděla?" potřeboval jsem vědět, jestli to je důvod, proč je tady. Jestli tohle se mnou nemělo nic společného, moje srdce se s tím potřebovalo vyrovnat. Chloe vykročila směrem ke schodům, místo do obýváku. Všiml jsem si toho. Chápal jsem. Možná přišla do mého domu, ale nemohla jít tam a čelit věcem. Ještě ne. Možná nikdy. "On byl možná moje omluva pro nastoupení do Bethyna auta" odmlčela se a povzdychla si. "ale byl pryč dřív, než jsem se sem dostala „řekla mi. Zůstala jsem z jiných důvodů. „Já potřebuju s tebou mluvit." Přišla sem, aby si se mnou promluvila. Měla dost času? Využil jsem veškerou sílu vůle, abych zůstal stát klidně a nešel si jí přitáhnout do náručí. Nestaral jsem se o to, co chtěla říct. Fakt, že mě chtěla vidět byl dostatečný. "Jsem rád, že jsi přišla" řekl jsem prostě. Malé zamračení bylo zpátky a nedívala se přímo na mě. "Věci jsou pořád stejný. Nebyla jsem schopná to nechat jít. Nikdy nebudu schopná ti věřit. Dokonce...dokonce i když chci. Nemůžu." řekla mi. Co to mělo kurva znamenat? Bušení v uších zesílilo. "Opouštím domov. Nemůžu tam zůstat. Budu žít na vlastní pěst." Cože? "Stěhuješ se s Bethy?" zeptal jsem se, uvažujíc, jestli pořád spím a tohle je sen. "Ne. Nechystám se k tomu. Ale dnes ráno jsem s ní mluvila a myslela jsem si, že když tě možná uvidím, promluvím si s tebou a postavím se tomu, budu s ní schopná zůstat aspoň na chvíli. Nebude to na trvalo za pár měsíců musím odejít. Jen dokud se nerozhodnu, kam půjdu dál." Stále plánovala odejít. To jsem potřeboval změnit. Budu na to mít několik měsíců, pokud tu zůstane. Poprvé od chvíle, co mi řekla, abych opustil hotelový pokoj jsem měl naději. "Myslím, že to je chytré. Není důvod dělat unáhlená rozhodnutí, když máš možnosti přímo tady." Klidně mohla zůstat v mém domě. V mojí posteli. Se mnou. Ale nenabídl jsem to. Nikdy by nesouhlasila.

Omlouvám se za chyby psala jsem to v letadle, když jsem se dozvěděla, že jeden člen mé rodiny má závažné zdravotní problémy. Vím, že tam jsou, ale opravdu momentálně nemám čas to opravit. Chtěla jsem vám pouze udělat radost a napsat 2 díly, protože nevím, kdy budou další. Možná vždy v mezičase něco napíšu, odpovím vám na komentáře a dotazy ve zprávách. Moc si to vážím !!! Snad se bude líbit. :)