Secret

2.13 chapter

Než jsem se dostal z auta, Chloe vyšla z Bethyna bytu a nesla s sebou dva kelímky s kávou. Otevřel jsem dveře a vystoupil z Range Roveru. Rozpuštěné vlasy jí splývaly po zádech. Takhle jsem to miloval. Šortky jí sotva zakrývaly nohy, jakmile bude sedět v autě, bude těžký se soustředit. Vyjedou jí nahoru po stehnech. Odtrhl jsem pohled od nohou a podíval se jí do očí. Přinutila se k malému úsměvu. "Přinesla jsem nějaké kafé, když jsi kvůli mně musel tak brzo z postele. Vím, že ranní vstávání není zrovna tvoje." Hlas měla nejistý a tichý, když mluvila. Na tomhle výletu budu mít za úkol to změnit. Chtěl jsem, aby jí se mnou bylo zase příjemně. "Děkuji" odpověděl jsem s úsměvem, který jí měl uklidnit nervy a otevřel jsem jí dveře spolujezdce. Už od tří hodin od rána jsem nemohl spát, jak jsem byl natěšený. To jsem ale neměl v úmyslu jí říkat. Přinesla mi kafé. Za rty mi zatahal skutečný úsměv, když jsem za ní zavřel dveře a zamířil zpátky na svoji stranu. Když jsem se na ní podíval, držela si svůj kelímek blízko u pusy a trochu si usrkla. "Jestli chceš hudbu, slíbil jsem ti, že bude všechna podle tebe" připomněl jsem jí. "Díky. Věř mi, pamatuji si. Právě teď jsem v pohodě. Můžeš si něco pustit, jestli chceš. Já se potřebuji napřed probrat." Nezajímalo mě rádio. Chtěl jsem s ní jen mluvit. Téma hovoru nebylo důležitý. Mluvení s ní bylo všechno na čem mi záleželo.

"Takže, jaký je plán? Thomas ví, že jedeme vyzvednou tvoje věci?" zeptal jsem se. Zavrtěla se v sedadle a já se musel přinutit, abych se díval na cestu, a ne na její nohy. "Ne. Chtěla jsem to jemu a jeho babičce vysvětlit. Taky ho potřebuji požádat, aby prodal moje auto a poslal mi peníze. Zpátky až sem by znovu nedojelo. Je ve špatným stavu." Její náklaďák byl starý. Představa, že v něm nebude už jezdit byla úleva. Ačkoli jsem nebyl nadšený, že bude bez auta. Nevěděl jsem, jak tohle napravit. Nikdy by si ode mě nevzala auto. Možná by se dal náklaďák opravit a zbezpečnit. "Můžu ho vzít a nechat ho zkontrolovat, zatímco si budeš balit. Možná bude potřeba udělat jen pár věcí." Povzdychla si. "Díky, ale netrap se tím. Thomas ho už nechával prohlídnout. Nechal ho spravit, abych mohla jezdit kolem města, ale byla to jen dočasná oprava. Potřebuje to víc práce, než si můžu dovolit." Chytl jsem volant pevněji. Představa, že se o ní staral mě přiváděla k šílenství. Nenáviděl jsem, že to byl on, kdo jí nechal zkontrolovat auto. Byla to jeho rodina, která jí pomohla, když nejvíc potřebovala. Ta moje jí posrala život. Nebyl jsem tu pro ni, když potřebovala pomoc. "Takže ty a Thomas jste...?" Na co se to k čertu ptám? Byli co? Kurva. Tohle jsem slyšet nechtěl. "Jsme kamarádi, Alexi. Jako jsme byli celý život. Moje city k němu se nezměnily." Uvolnil jsem sevření volantu a jednu zpocenou dlaň si otřel o džínsy. Sakra, šílel jsem z ní. Jestli jsem chtěl, aby jí se mnou bylo zase pohodlně, potřeboval jsem se uklidnit. Začne to tím, že z něho nevymlátím duši, jakmile ho uvidím. Než jsem mohl říct něco dalšího, Chloe se naklonila dopředu a zapnula rádio. Našla country stanici, pak se opřela o sedadlo a zavřela oči. Strkal jsem nos příliš daleko. Zdvořile mě žádala, abych sklapnul. Došlo mi to. Uplynulo třicet minut ticha, než mi zazvonil telefon. Na obrazovce palubní desky se objevilo jméno mojí sestry. Zatracený iPhone byl naprogramovaný na auto. Normálně to byla výhoda a měl jsem volný ruce. Ale to, že Chloe jméno viděla nebylo v pohodě. Nechtěl jsem jí nic připomínat. V plánu bylo prožít tenhle den bez vzpomínání. Stiskl jsem ignorovat a rádio začalo znovu hrát. Nepodíval jsem se na Chloe, ale cítil jsem na sobě její oči. Bylo pravdu těžké nesetkat se s jejím pohledem.

"Měl bys s ní mluvit. Je to tvoje sestra" řekla Chloe tak tiše, že jsem jí přes hudbu skoro přeslechl. "To je. Ale představuje věci, o kterých dnes nechci přemýšlet." Chloe se na mě nepřestala dívat. Chtělo to všechnu sílu udržet nenucenost. Zajet autem ke kraji, popadnout její obličej do dlaní a říct jí, jak je důležitá a jak moc jí miluji, nebylo zrovna to, co právě teď potřebovala. "Je mi líp, Alexi. Měla jsem čas o všem přemýšlet. Vyrovnat se s tím. Uvidím Zoe v klubu. Jsem na to připravená. Ty mi dnes pomáháš. Mohl jsi dělat cokoli, ale rozhodl si se věnovat mi den a pomoct mi. Nechci ti bránit ve zvedání telefonů od lidí, na kterých ti záleží. Nezhroutím se." řekla mi dokonce se usmála. Do hajzlu. Tolik k udržení nenucenosti a lehkosti. Zajel jsem ke krajnici a zaparkoval Rover. Ruce jsem si nechal pro sebe, ale plnou pozornost jsem věnoval Chloe. "Vybral jsem si tě dneska odvézt, protože jsem zoufalý muž, který by dobrovolně prošel samotným peklem, když přijde na tebe." Zlomil jsem se a natáhl se, abych jí palcem přejel po čelisti a pak do hedvábných vlasů. Byl jsem jimi fascinovaný od chvíle, co jsem na ní poprvé spočinul pohledem. "Udělal bych cokoliv. Cokoliv, Chloe, jen abych ti byl nablízku. Nemůžu přemýšlet o ničem jiném. Nedokážu se na nic soustředit. Takže si nikdy nemysli, že mi přiděláváš starosti. Potřebuješ mě, tady jsem." Ztichl jsem. Zněl jsem uboze dokonce i vlastním uším. Spustil jsem ruku, zařadil rychlost a vyjel zpátky na silnici. Chlo nic neřekla. Neměl jsem jí to za zlé. Zněl jsem jako blázen. Nejspíš ze mě teď byla vyděšená. K čertu, sám bych byl.

Ahooj ❤️ jak je to u vás s tím koronavirusem? Mám tu někoho koho to poznamenalo? (škola, práce) řešíte to nějak, nebo si s tím  nelámete hlavu?
V L. A. je to zatím v klidu, ale tady v ČR je to docela mazec já to neřešim, alečlověk by měl být obezřetný. Davejte na sebe pozor a snad se díl libil. Možná přijde další. ❤️