Secret

2.32

Když jsem vyšla ze svého pokoje ležel na kuchyňském baru mobil, který mi Alex přinesl.Tohle bylo tenhle týden po třetí co ho pro mě nechal někde ležet, abych ho našla. Tentokrátk němu byl připojený vzkaz.Zvedla jsem hoMyslí na miminko. Potřebuješ tohle pro případ nouze.To byl nízký blaf. S úsměvem jsem telefon vzala a zastrčila si ho do kapsy. Nevzdal by todokud bych ho nepřijala. Dnes jsem měla druhou kontrolu u doktora. Řekla jsem o ní Alexovi v pondělí večer na našem třetím rande. Byl velmi odhodlaný celý týden mě někam brát.Včera večer jsem ho prosila, abychom prostě zůstali doma a dívali se na film. Svoje uždokázal. Všichni ve městě nás viděli spolu. Byla jsem si jistá, že teď už se jim dělá zle z vídánínás pohromadě. Ta myšlenka mi ještě víc rozšířila úsměv. 

Vytáhla jsem telefon z kapsy. Minulou noc jsem Alexovi zapomněla připomenou dnešníprohlídku. Teď mám telefon tak mu můžu zavolat. Jeho jméno jsem měla v kontaktech naprvním místě v oblíbených. Nebyla jsem překvapená.Zazvonilo to třikrát než odpověděl."Ahoj, zavolám ti zpátky," řekl naštvaným tónem."Dobře, ale..." začala jsem říkat, když zakryl telefon a mluvil s někým jiným. Co se děje?"Jsi v pořádku?" vyštěkl."Ano, je mi fajn, ale-""V tom případě ti zavolám později" přerušil mě než jsem stihla dokončit větu a ukončilhovor.Seděla jsem tam a zírala na telefon. Co se to právě stalo? Možná jsem se měla zeptat jestli jev pořádku. Když v následujících deseti minutách nezavolal zpátky, rozhodla jsem se, že budelepší obléknout se na prohlídku. Určitě zavolá zpátky než bude čas odejít.O hodinu později stále nezavolal. Rozhodovala jsem se jestli mu zavolat nebo ne. Možnázapomněl, že jsem volala. Vždycky si ještě můžu půjčit Bethyno auto a jen sama. Když jsemmu o tom v pondělí říkala, zdál se nadšený, že půjde. Nemohla jsem ho jen tak nechat.Znovu jsem vytočila jeho telefon. Tentokrát vyzváněl čtyřikrát. 

"Co?" Lekla jsem se Zoeina hlasu. On byl s Zo?"Um, ehm..." nebyla jsem si jistá co jí říct. Nemohla jsem jí říct o svojí kontrole. "Je tam Alex?" zeptala jsem se nervózně. Zoe se tvrdě zasmála. "Neuvěřitelný. Řekl ti, že zavolá později. Proč mu nedáš trochuprostoru k dýchání? Alex nedělá zoufalky. Má návštěvu svojí rodiny. Jsou tu moje matka atáta a zrovna se připravujeme na odchod na rodinný oběd. Až s tebou bude chtít mluvit,zavolá." Pak zavěsila.Svezla jsem se na postel. Jde na rodinný oběd se svojí sestrou, matkou a mým otcem. Toproto mi zavěsil? Nechtěl, abych věděla, že je s nimi. Jeho rodinný oběd dostal přednostpřede mnou a dítětem. Tohle jsem čekala, ale na druhou stranu byl tak hodný aochranitelský. Byla jsem zoufalka? Nebyla jsem člověk co někoho potřebuje, ale začínalajsem se jím stávat. Nebo ne? 

Vstala jsem a položila telefon na postel. Už jsem ho nechtěla. Zoeina nenávistný hlas, když miříkala, že jdou na oběd s jejím otcem se mi vysmíval. Popadla jsem kabelku. Měla jsem časdojít dolů do kanceláře a půjčit si Bethyno auto.V době kdy jsem se dostala do kanceláří hřiště jsem byla zpocená. Tolik k tomu vypadat nakontrolu hezky. Ve skutečnosti na tom nezáleželo. Byl to poslední z mých problémů. Vyšlajsem schody a narazila na Carlu, která zrovna vycházela ze dveří."Ty dnes nepracuješ," začala, když mě uviděla."Já vím. Potřebuju si od Bethy půjčit auto. Mám ve městě lékařskou kontrolu, na kteroujsem...ehm...zapomněla." Nenáviděla jsem lhaní, ale říct jí pravdu bylo víc než jsem mohlazvládnout. Carla si mě chvíli prohlížela, pak sáhla do kapsy kalhot a vytáhla klíčky. "Vezmi si moje auto.Budu tu celý den. Nepotřebuju ho."Chtěla jsem jí obejmout, ale neudělala jsem to. Nebyla jsem si jistá jestli by jí byla takováreakce příjemná jen kvůli pouhé prohlídce u doktora. "Mockrát děkuju. Natankuju," ujistilajsem jí.Přikýval a odmávla mě. Spěchala jsem dolů po schodech a nasedla do jejího Cadillacu, abychvyrazila.

 Jízda nebyla zlá a musela jsem čekat jen patnáct minut než mě zavolali do vyšetřovacímístnosti. Sestra byla samý úsměv, když vytahovala přístroj s malou obrazovkou."Jste v desátém týdnu, takže k poslechu srdíčka budeme dělat i ultrazvuk. Měli bychomslyšet bušení srdce a vidět toho mrňouska" vysvětlila.Uvidím svoje miminko a uslyším jeho srdíčko. Bylo to skutečný. Tohle jsem si párkrátpředstavovala, ale nikdy jsem u toho nebyla sama. Myslela jsem si, že semnou někdo bude.Co když nebudou moct bušení najít? Co když je něco špatně? Nechtěla jsem na to být sama.Doktor vešel dovnitř s uklidňujícím úsměvem. "Vypadáte vyděšeně. Tohle je šťastnýmoment. Všechny vaše výsledky jsou v pořádku. Není potřeba být nervózní" ujistil mě. "Teďsi lehněte." Udělala jsem co řekl a sestra mi dala nohy nahoru do třmenů."Nejste dost daleko, abychom byli schopní něco vidět nebo slyšet z vnějšku. Musíme udělatvaginální ultrazvuk, což znamená, že se dovnitř potřebujeme dostat vaginálně. Nebolí to. Jenucítíte nějaký tlak od hůlky. To je všechno" vysvětlila sestra.Nesledovala jsem je. Představa, že domě strká hůlku mi ještě přitížila. Zaměřila jsem se naobrazovku."Dobře, jdeme na to. Pomalu, buďte klidná," instruoval doktor. Sledovala jsem černobílouobrazovku, trpělivě jsem čekala až se objeví něco co bude připomínat dítě.Tichý bušící zvuk naplnil místnost a já měla pocit jakoby se moje vlastní srdce zastavilo."Je to...?" zeptala jsem se, najednou neschopná říct cokoli dalšího."Je to v pořádku. Bušení je taky správné. Hezké a silné" odpověděl doktor.Zírala jsem na obrazovku a sestra ukázala na něco, co vypadalo jako malý oříšek. "Tady je on,nebo ona. Perfektní velikost na deset týdnů."Nemohla jsem polknout přes knedlík v krku. Slzy se mi kutálely po tvářích, ale bylo mi tojedno. Jen jsem se ochromeně dívala na malý zázrak na obrazovce, zatímco jeho tlukot srdcenaplňoval místnost."Vy i dítě si oba vedete výborně" řekl doktor, když ze mě pomalu vytahoval přístroj, sestrami stáhla třmeny, podala mi ruku a pomohla mi se posadit."Trochu krví zbarveného výtoku je po této proceduře naprosto normální, takže se neděste,"řekl doktor, vstal a šel si k umyvadlu umýt ruce."Dál berte ty těhotenské vitamíny a přijďte se nám za čtyři týdny zase ukázat."Přikývla jsem. Stále jsem byla v úžasu."Tady máte" řekla sestra a podala mi malé obrázky z ultrazvuku."Ty jsou moje?" zeptala jsem se a dívala se dolů na fotky mého dítěte."Samozřejmě, že jsou" odpověděla pobaveným tónem."Děkuji," řekla jsem, když jsem se dívala na každý snímek a hledala malý oříšek, který uvnitřmě žil."Nemáte zač." poplácala mě sestra po koleni. "Teď se můžete jít obléknout. Všechno vypadáskvěle."Přikývla jsem a setřela další slzu, která mi vyklouzla z oka a kutálela se mi po tváři.

Prosím mám otázku. Stalo se vám někdy, že jste si dali knížku do seznam četby a ona vám po čase zmizela?? Nevybavuji si,že bych něco mazala a byla strašně krásná a dost mě to naštvalo..
Možná to ten, co to publikoval smazal, ale nemyslím si. Nevíte? Nebo stalo se vam to?