Secret

2.5 chapter

Bethy zajela autem na parkoviště k mléčnému. Všimla jsem si Calliena modrého Volkswagenu a rozhodla se, že nechci vystoupit. Od doby, co jsem se vrátila jsem viděla Callie jen dvakrát, ale ona byla připravená vydrápat mi oči. Měla na Thomase zálusk už od střední. Vrátila jsem se domů a zamávala s jejich vztahem ať už se jim podařilo vybudovat jakýkoliv. Neměla jsem to v úmyslu. Mohla si Thomase klidně nechat. Bethy se chystala vystoupit z auta a já jí popadla za ruku. "Promluvme si prostě v autě" řekla jsem, zastavujíc jí. "Ale chci nějakou zmrzlinu namíchanou s Oreo" postěžovala si. "Vevnitř nemůžu mluvit. Znám tam příliš mnoho lidí" vysvětlila jsem. Bethy si povzdychla a opřela se zpátky do sedačky. "Dobře, fajn. Můj zadek beztak nepotřebuje žádnou zmrzlinu a sušenky." Řekla.

Usmála jsem se a uvolnila, vděčná za tónovaná skla. Věděla jsem, že nejsem vidět, když se lidi zastavovali a zírali na Derekovo auto. Nikdo tady kolem nejezdil v autě, který by se téhle lize vůbec přibližovalo. "Nebudu tady chodit kolem horký kaše, Chloe. Chybíš mi. Nikdy předtím jsem neměla blízkou kamarádku. Nikdy. Pak jsi přišla a zase odešla. Nesnáším, že jsi pryč. V práci je to bez tebe na pytel. Nemám si s kým pokecat o sexuální životě s Derekem a o tom, jak je sladký, což je něco, co bych neměla, pokud bych tě neposlechla. Prostě se mi po tobě stýská." Cítila jsem v očích slzy. Jen to být postrádaná byl dobrý pocit. Taky se mi po ní stýskalo. Stýskalo se mi po hodně věcech. "Taky mi chybíš" odpověděla jsem, doufajíc, že se úplně nerozbrečím. Bethy kývla a na rtech jí pohrával úsměv. "Dobře, dobře. Protože potřebuju, aby ses vrátila a žila se mnou. Derek mi zařídil byt na nábřeží na pozemcích klubu. Já ale odmítám, aby za něj platil. Prosím, vrať se zpátky. Potřebuju tě. A Aiden říkal, že dostaneš svojí práci okamžitě zpátky." Vrátit se do Kalifornie? Kde byl Alex, Zoe a můj otec. Nemůžu jít zpátky. Nemůžu je vidět. Byli by v klubu. Bere táta Zoe na golf? Viděla bych to? Ne. Nemůžu. Bylo by to na mě příliš. "Nemůžu" vypravila jsem ze sebe. Kéž bych mohla. Nevím kam teď půjdu, když vím, že jsem těhotná, ale nemůžu se vrátit do Kalifornie a nemůžu zůstat tady. "Prosím, Chloe. Jemu se po tobě taky stýská. Nikdy neopouští dům. Derek říkal, že je v žalostným stavu."

Bolavá rána v hrudi se probrala k životu. Vědět, že byl Alex taky raněný bylo těžké. Představovala jsem si, že měl v domě svoje večírky a přenesl se přes to. Nechtěla jsem, aby byl pořád smutný. Prostě jsem pro nás potřebovala pohnout se dál. Ale možná se mi to nikdy nepovede. Vždycky budu mít jeho připomínku. "Nemůžu je vidět. Nikoho z nich. Bylo by to příliš těžký" zastavila jsem se. Nemůžu říct Bethy o těhotenství. Sama jsem měla sotva čas to zpracovat. Nebyla jsem připravená to někomu říct. Možná to ani nikdy kromě Thomase nikomu neřeknu. Dost brzy odtud odejdu. Půjdu někam, kde nikoho neznám. Začnu od začátku. "Tvůj ehm, táta a Charlotte tam nejsou. Odešli. Zoe tam je, ale teď je klidnější. Myslím si, že má o Alexe starost. Napřed to bude drsný, ale potom co strhneš náplast se přes ně přeneseš. Přes všechno. Kromě toho, podle způsobu, jak se Aidenovi rozzářily oči, když jsem se zmínila o tvém návratu, by ses s ním mohla rozptýlit. On by měl rozhodně zájem." mrkla na mě. Nechci Aidena. A nic mě nerozptýlí. Bethy nevěděla všechno. A ani jsem jí to nemohla říct. Ne dnes. "I když bych moc chtěla nemůžu. Promiň." Mrzelo mě to. Nastěhovat se k Bethy a dostat zpátky svojí práci v klubu by bylo odpovědí na moje problémy, skoro. Bethy si frustrovaně povzdychla, opřela si hlavu o sedačku a zavřela oči. "Dobře. Chápu. Nelíbí se mi to, ale chápu to." Natáhla jsem se a pevně jí stiskla ruku. Přála jsem si, aby všechno bylo jinak.

Pokud by byl Alex jen nějaký kluk, se kterým jsem se rozešla, bylo by to jiný. Ale on nebyl. Nikdy nebude. Byl mnohem víc. Mnohem víc, než mohla pochopit. Bethy mi stiskla ruku na oplátku. "Pro dnešek to nechám být. Ale nebudu si hned hledat jinou spolubydlící. Dám ti týden, popřemýšlej o tom. Pak budu muset najít někoho, kdo mi pomůže platit účty. Takže, budeš o tom přemýšlet?" Kývla sem, protože jsem věděla, že to bylo to, co potřebovala, i když jsem věděla že je její čekání zbytečný. "Dobře. Prostě půjdu domů a budu se modlit, pokud si teda Bůh vůbec pamatuje, kdo k čertu jsem." Mrkla na mě a pak se natáhla přes sedadlo, aby mě objala. "Sněz kvůli mně nějaký jídlo, dobře? Jsi tak strašně hubená" řekla. "Dobře," odpověděla jsem, uvažujíc, jestli to bude vůbec možné.

Bethy si sedla zpátky. "No, jestli nebudeš balit a nezamíříš se mnou zpátky do Kalifornie, pak pojďme alespoň ven. Musím tu zůstat přes noc, než budu zase řídit. Můžeme si jít najít nějakou zábavu a pak odpadnout v hotelu." Přikývla jsem. "Ano. To zní dobře. Jen ne honky-tonky." Nemohla jsem jít do dalšího takového baru. Alespoň ne nijak brzy. Bethy se zamračila. "Dobře, ale je v tomhle státě něco jiného?" Měla pravdu. "Jo můžeme zajet do Birminghamu. Je to nejbližší velké město." "Perfektní. Jdeme se trochu pobavit." Když jsme zajely na příjezdovou cestu u babči, seděla venku na verandě a loupala hrachové lusky. Nechtěla jsem jí čelit, ale dala mi bez podmínek na tři týdny střechu nad hlavou. Zasloužila si vysvětlení, pokud nějaké chtěla.

Nebyla jsem si jistá, jestli jí Thomas něco řekl. Jeho náklaďák tu nebyl a já za to byla neskutečně vděčná. "Chceš abych zůstala v autě?" zeptala se Bethy. Bylo by to tak jednodušší, ale babi by ji viděla a řekla by, že jsem hrubá, pokud bych svoji kamarádku nepozvala dovnitř. "Můžeš jít se mnou" řekla jsem jí a otevřela dveře. Bethy obešla auto a srovnala se mnou krok. Babi zatím nevzhlédla od hrachu, ale věděla jsem, že nás slyšela. Přemýšlela o tom, co řekne. Thomas jí to musel říct. Sakra. Podívala jsem se na ní, jak dál v tichosti loupala hrách. Její krátké bílé vlasy byly všechno, co jsem z ní viděla. Žádný oční kontakt. Bylo by mnohem jednodušší jít prostě dovnitř a využít příležitosti, že na mě nepromluvila. Ale tohle byl její domov. Kdyby mě tu nechtěla, musela bych se sbalit a odejít. "Ahoj, babi" řekla jsem a zastavila se, čekala jsem až zvedne hlavu, aby se na mě podívala. Ticho. Byla ze mě rozrušená. Zklamaná, nebo naštvaná; Nebyla jsem si jistá, co z toho. Právě teď jsem Thomase nenáviděla, že jí to řekl. Nemohl držet jazyk za zuby? "Tohle je moje kamarádka Bethy. Přijela mě dnes navštívit" pokračovala jsem. Babička konečně zvedla hlavu a věnovala Bethy úsměv, pak obrátila oči ke mně. "Vezmi jí dovnitř, připrav jí pěkně velkou sklenici ledového čaje a dej jí k tomu jeden z těch smažených koláčů co se chladí na stole. Pak se vrať sem ven a na minutku si spolu promluvíme, hm." To nebyla žádost; bylo to nařízení.

Přikývla jsem a zavedla Bethy dovnitř. "Naštvala jsi starou paní?" zašeptala Bethy, když jsme byly bezpečně uvnitř. Pokrčila jsem rameny. Nebyla jsem si jistá. "Ještě nevím" odpověděla jsem. Šla jsem do linky, vyndala sklenici a připravila Bethy ledový čaj. Neptala jsem se jí, jestli nějaký vůbec chce. Jen jsem se pokoušela dělat co babi řekla. "Tady. Vypij to a sněz koláč. Za pár minut budu zpátky" řekla jsem a spěchala ven. Potřebuju to mít za sebou.