Secret

2.16 chapter

První den zpátky v práci a Aiden mě zařadil do jídelny. Snídaňová a obědová směna. Špatný. Stála jsem venku před kuchyní a v duchu se připravovala na vůně. Vzbudila jsem se s nevolností a přinutila se sníst dvě slané sušenky a vypít trochu zázvorového piva, ale víc se mi nepodařilo. Ve chvíli, kdy vejdu do kuchyně mě uhodí zápach. Slanina...ach bože, slanina... "Víš cukrouši, musíš jít napřed dovnitř, abys mohla začít pracovat," protáhl za mnou Jimmy. Otočila jsem se, vyděšená svým vnitřním bojem a uviděla ho se na mě usmívat s pobaveným výrazem. "Kuchaři nejsou tak špatní. Přes to řvaní se za chvíli dostaneš. Kromě toho, minule jsi je měla omotaný kolem svého pěkného malého prstíku." Vynutila jsem úsměv. "Máš pravdu. Zvládnu to. Myslím, že jen nejsem připravená až se lidi začnou vyptávat." To nebyla tak úplně pravda, ale taky to nebyla ani lež. Jimmy otevřel dveře a udeřily mě vůně. Vajíčka, slanina, klobásy, olej. Ach, ne. Zalil mě ledový pot a převrátil se mi žaludek. "Já, ehm, potřebuji napřed na záchod" vysvětlila jsem a vyrazila k zaměstnaneckým toaletám, jak nejrychleji to šlo, aniž bych se rozeběhla. To by vypadalo ještě víc podezřele. Zavřela jsem za sebou dveře, zaklapla zámek na místo a padla koleny na studené dlaždičky. Chytila jsem se záchodu, zatímco všechno, co jsem jedla včera večer a dnes ráno letělo ven. Po několika dávení na sucho jsem se postavila a pořád se cítila rozechvěle. Navlhčila jsem papírovou utěrku a umyla si obličej. Bílé polo tričko se na mě lepilo potem, který ze mě všude lil. Potřebovala jsem se převléct. Vypláchla jsem si pusu ústní vodou z pultu a urovnala si tričko, jak nejlépe to šlo. Možná si nikdo nevšimne. Zvládnu to. Jen budu muset zadržet dech, zatímco budu v kuchyni. To pomůže. Než tam vejdu, pokaždé se zhluboka nedechnu. Musím to nějak vymyslet. Když jsem otevřela dveře, moje oči se setkaly s Aidenovými. Opíral se o zeď naproti toaletám s rukama zkříženýma na prsou a prohlížel si mě. Měla jsem zpoždění. "Omlouvám se. Vím, že jdu pozdě. Jen jsem potřebovala malou přestávku, než začnu. Slibuji, že se to nebude opakovat. Zůstanu dnes déle, abych si to nedělala-" "Do mojí kanceláře. Hned" vyštěkl, otočil se a vyrazil chodbou. Rozbušilo se mi srdce a šla jsem rychle za ním. Nechtěla jsem, aby na mě byl Aiden naštvaný. Tahle práce pro mě na několik dalších měsíců byla odpovědí. Teď když jsem se přemluvila zůstat tu a vymyslet co si počnu dál, jsem nechtěla odejít. Ještě ne. Aiden mi otevřel dveře a já vešla dovnitř. "Opravdu mě to mrzí. Prosím, nevyhazuj mě ještě. Já jen-," "Nevyhazuji tě" přerušil mě Aiden. Ach... "Byla jsi u doktora? Soudím, že je to Alexovo. On to ví? Protože jestli jo a ty tu pro mě pracuješ v tomhle stavu, osobně mu půjdu přerazit jeho zasraný vaz." Věděl to. Ach ne, ach ne, ach ne. Zběsile jsem zavrtěla hlavou. Tohle musí přestat. Aiden to vědět nemohl. Nikdo kromě Bethy to neměl vědět. "Nevím, o čem to mluvíš." Aiden nadzvedl obočí. "Opravdu?" Nevíra v jeho hlase byla znepokojivá. Neuvěří lži. Ale musela jsem chránit dítě. "On to neví." Pravda mi vyletěla z pusy, než jsem se stihla zarazit. "A ani to ještě nechci. Potřebuji najít způsob, jak to zvládnout sama. My oba víme, že tohle Alex nechce. Jeho rodina to bude nenávidět. Nemůžu dovolit, aby moje miminko někdo nenáviděl. Prosím pochop" prosila jsem.

Aiden zamumlal nadávku a projel si rukou ve vlasech. "Zaslouží si to vědět, Chloe." Ano, zasloužil. Ale když bylo tohle dítě počato, nevěděla jsem, jak přesně budou naše světy zamotané. Jak nemožné pro nás bude mít společný vztah. "Oni mě nenávidí. Nenávidí moji mámu. Nemůžu. Jen mi prosím dej čas dokázat, že tohle zvládnu bez pomoci. Případně mu to řeknu, ale potřebuji být stabilní a připravená odejít potom co to udělám. Tentokrát to, co chci a co chce on, není na prvním místě. Dělám, co je nejlepší pro tohle dítě." Aidenovo zamračení se prohloubilo. Několik minut stál úplně zticha. "Nelíbí se mi to, ale není na mě to vykládat. Jdi se převléknout a zajdi za Carlou. Můžeš dnes jezdit s vozíkem. Dej mi vědět až vůně z kuchyně nebudou takový problém." Chtěla jsem ho obejmout. Nenutil mě to nikomu říkat a odpustil mi servírování snídaní. Dřív jsem slaninu milovala, ale teď...nemusím se tím zabývat. "Děkuji. Večeře nejsou špatný. Jsou to jen rána a někdy dopoledne." "Poznamenáno. Budu tě do jídelny dávat jen na večerní směny. Tenhle týden budeš pracovat na hřišti. Ale nepřehřívej se. Voz si led nebo něco studeného čím se ochladíš. Můžu to říct Carle?" "Ne," odpověděla jsem, než stihl domluvit. "Nesmí to vědět. Nikdo to nesmí vědět. Prosím." Aiden si povzdychl a přikývl. "Dobře. Udržím tvoje tajemství. Ale pokud budeš něco potřebovat, raději mi dej vědět...když to nechceš říct Alexovi." "Dobře. Děkuji ti." Aiden mi věnoval napjatý úsměv. "Uvidíme se později." Byla jsem propuštěna. Podle rozvrhu jsem zbytek týdne pracovala na vozíku s pivem. Od soboty za týden se bude konat turnaj a já budu pracovat celý den. Nemohla jsem z toho být nadšenější. Peníze budou skvělý. A ačkoli bylo venku na hřišti celý den intenzivní horko, bylo to lepší než být v klimatizovaném vzduchu provoněném slaninou, nebo mastnými jídly a běhat pořád zvracet. Postupně jsem měla víc práce, než když jsem odjela. Podle Carly byli všichni členové, kteří jezdili jen na léto v residenci. Bethy a já jsme jezdily dvěma různými vozíky, abychom udržely místo hydratované. Aiden byl na hřišti zřídka, takže jsem si nemusela dělat starosti s jeho zvědavýma očima. Byl zavalený prací. Derek říkal Bethy, že se Aiden pokouší dokázat otci, že je připravený na povýšení.

Potom co jsem dnes po třetí doplnila vozík jsem zamířila zpátky na první jamku, začít další kolo. Hned jsem poznala že je to Jay. Hrál s...Zo. Věděla jsem, že tenhle den přijde, ale nebyla jsem na něj připravená. Vždycky jsem mohla jamku přeskočit a nechat Bethy, aby je při dalším kole obsloužila, ale to by bylo jen odkládání nevyhnutelného. Vyjela jsem vozíkem nahoru a Jay se otočil mým směrem. Vypadal jako by měl se Zoe vážnou konverzaci. Frustrované zamračení na jeho tváři nebylo zrovna uklidňující. Usmál se, ale mohla jsem říct, že to bylo vynucené. "Jsme v pohodě, Chlo. Můžeš jet na další jamku," zavolal Jay. Při zvuku mého jména otočila Zoe prudce hlavu a z nenávistného úšklebku na její tváři se mi chtělo otočit vozík opačným směrem. Možná byl můj první instinkt správný. Neměla bych zastavovat. "Počkat. Já něco chci." Zvuk Alexova hlasu mi se srdcem začal dělat malé třepotavé věci, které způsoboval jen on. Otočila jsem hlavu a viděla ho ke mně běžet v bledě modrých šortkách a bílém polo tričku. Nikdy mě nepřestane udivovat, jak šíleně dobře vypadal v, tak konzervativním oblečení. Kluci v Bamě se takhle nikdy neoblékali. Golf hráli v džínech, kšiltovkách a jakémkoliv šťastném tričku, nebo flanelové košili, kterou ten den vytáhli ze sušičky. Ale v jeho podání to vypadalo jako něco tak sexy až se z toho sbíhaly sliny. "Potřebuji pití" řekl s lehkým úsměvem, jakmile se dostal k vozíku. Zastavil se těsně přede mnou. Neviděla jsem ho několik dní. Ne od našeho výletu. "Jako obvykle?" zeptala jsem se a odstoupila od vozíku, jen abych mu byla ještě blíž. Necouvl a naše hrudníky byly tak blízko až o sebe zavadily. Vzhlédla jsem k němu. "Jo. To by bylo skvělé" odpověděl, ale nepohnul se. Také se mi stále díval do očí. Jeden z nás se bude muset pohnout a prolomit tuhle soutěž v civění. Věděla jsem, že bych to měla být já. Nemohla jsem ho nechat věřit, že bylo něco jinak. Protáhla jsem se kolem něj a šla k zadní části vozíku pro jeho Coronu. Sehnula jsem se, abych jednu vytáhla z ledu a cítila jsem ho se přesunout za mě. Kruci. Moc mi to neulehčoval. Narovnala jsem se, neotočila se, ani se neohlédla. Byl tak blízko. "Co to děláš?" zeptala jsem se tiše. Nechtěla jsem, aby nás Zo nebo Jay slyšeli. "Chybíš mi" byla jednoduchá odpověď. Zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla a snažila se uklidnit zdivočelé srdce. Taky mi chyběl. Ale tím pravda nezmizela. Vykládat mu, jak se mi po něm stýská nebylo chytrý. Nemohla jsem ho nechat věřit, že by se věci mohly vrátit do starých kolejí. "Vezmi si pití a pojď" vyštěkla zezadu Zoe To bylo dost, abych se pohnula. Neměla jsem náladu na její verbální útoky. Ne dneska. "Vycouvej, Zoe," zavrčel Alex, strčila jsem mu do ruky Coronu a rychle se vrátila za volant vozíku.

"Chlo, počkej," řekl Alex zase mě následoval. "Nedělej to," prosila jsem. "Nezvládám jí." Trhl sebou a pak přikývl, než ustoupil. Odtrhla jsem od něj oči a rozjela se. Bez ohlédnutí jsem zamířila na další jamku.