Secret

2.11 chapter

 Jednou jsem zaklepal, než jsem otevřel dveře Zoeiho bytu a vešel dovnitř. Auto měla zaparkované venku. Věděl jsem, že tu je. Jen jsem se chtěl ujistit, že bude vědět, že jsem tu. Jednou jsem udělal chybu, nezaklepal a viděl svojí malou sestřičku sedět nějakému klukovi obkročmo na klíně. Po téhle zkušenosti jsem si chtěl nalít bělidlo do očí a mozku. "Zoe to jsem já. Musíme si promluvit." Zavolal jsem a pak za sebou zavřel dveře. Vešel jsem do obýváku a když jsem zaslechl víc než jeden tlumený hlas a kroky vycházející z hlavní ložnice, chtělo se mi otočit a odejít. Ale neudělal jsem to. Tohle bylo důležitější. Její návštěva, co tu přespala by měla tak jako tak už odejít domů. Bylo po jedenácté. Dveře ložnice se otevřely a zase zavřely. Zajímavý. Ať tam byl kdokoliv, zůstával. Museli jsme si jít promluvit ven na balkón. Nebudu probírat Chloe před někým dalším. S největší pravděpodobností jsem kluka v tom pokoji znal. To bude jediný důvod proč ho tam nechává schovaného.

"Napadlo tě někdy zavolat, než přijdeš?" vyštěkla Zoe, když vešla do obýváku, oblečená do krátkého hedvábného županu. Čím starší byla tím víc se podobala naší matce. "Je skoro poledne, Zoe. Nemůžeš si držet chlapa v posteli celý den" odpověděl jsem a otevřel dveře vedoucí ven na balkon s výhledem na záliv. "Potřebuji s tebou mluvit a nechci to dělat tam, kde nás tvoje společnost může slyšet." Řekl jsem a ona obrátila oči v sloup a vyšla ven. "Přijde mi divné, že se tě týdny pokouším přimět se mnou mluvit a ty teď najednou vběhneš dovnitř, jako bych neměla žádný život. Já při nejmenším napřed zavolám." Taky začínala znít jako naše matka. "Tenhle byt mi patří, Zoe. Můžu přijít kdy se mi zatraceně zachce" připomněl jsem jí. V polovině srpna bude odjíždět, aby zamířila zpátky do domu sesterstva a ke svému stále nerozhodnutému oboru. Vysoká pro ni byla společenská funkce. Věděla, že platím její účty a školné. Vždycky jsem se o ní dobře staral měla vše, co ona chtěla, protože mi to dělalo i radost, že je šťastná, pak jsem byl i já. "Nějaký nakrknutý. Co se děje? Ještě jsem neměla kafé." Taky se mě nebála. Nechtěl jsem, aby to tak bylo, ale je na čase, aby dospěla. Nedovolím jí, aby zahnala Chloe na útěk. Do měsíce bude pryč. Normálně bych byl taky. Ne letos. To se mění. Nechám si svojí residenci v Rosemary. Matka si bude muset vybrat jiné místo. Nebude mít tenhle dům volně k disposici po zbytek roku.

"Chloe je zpátky" řekl jsem jí na rovinu. Měl jsem čas podívat se na to z jiného úhlu. Už jsem neměl pocit, že je v tomhle Zoe oběť. Jako dítě byla, ale stejně tak Chloe. Zoe se napjala a v očích jí zaplála nenávist, která by spíš měla patřit jejímu otci, místo Chloe. "Nic neříkej. Napřed mě nech mluvit, nebo vyprovodím tvého společníka ze svého bytu. Tady rozhoduji já, Zoe. Naše matka nic nemá. Podporuji vás obě. Nikdy jsem od tebe nic nežádal. Nikdy. Ale právě teď tě budu žádat...ne, vyžaduji, abys mě poslouchala a dodržela moje požadavky." Její vztek zmizel a teď se na mě díval rozmazlený spratek. Neměla ráda, když se jí říkalo, co má dělat. Nemohl jsem z jejího chování vinit matku, ne tak úplně. Tohle jsem měl na svědomí i já. Přehnané vynahrazování Zoe zničilo. "Nenávidím jí" zanadávala. "Řekl jsem, abys mě poslouchala. Nemysli si, že blafuji, sestřičko. Protože tentokrát vyjebáváš s něčím, na čem mi záleží. Tohle se mě týká, tak poslouchej a sklapni k čertu." Rozčílil jsem se. Oči se jí rozšířily šokem. Byl jsem si jistý, že jsem s ní takhle nikdy nemluvil. Sám jsem byl dokonce trochu překvapený. Slyšet v jejím hlase nenávist směřovanou na Chloe mě vykolejilo. "Chlo zůstává u Bethy. Aiden jí dal zpátky práci. V Alabamě nic nemá. Nemá nikoho. Váš společný otec je budižkničemu. Pro ni by klidně mohl být mrtvý. Vrátila se, aby zjistila, kam patří a co si počne dál. Už na tom předtím pracovala, ale pak vyšla pravda najevo a zhroutil se jí svět, takže utekla. Je zasraný zázrak, že se sem vrátila. Chci jí tady, Zoe. Ty to možná nechceš slyšet, ale já jí miluji. Nezastavím se před ničím, abych se ujistil, že je v bezpečí. Ochráním jí a nikdo, a tím myslím nikdo, dokonce ani moje sestra, jí nebude dávat důvod k tomu, aby se tu cítila nechtěná. Ty brzy odjíždíš. Můžeš si v sobě držet nenávist, pokud chceš, ale doufám, že jednoho dne dospěješ dost na to, aby sis uvědomila, že tu je jen jediná osoba, kterou bys měla nenávidět." řekl jsem jí. Zoe klesla dolů na jedno z lehátek, na kterých tu venku lehávala a četla knížky. Taky jsem jí miloval. Celý život jsem jí chránil. Tohle jí povědět a vyhrožovat jí bylo těžký, ale nemůžu ji nechat, aby dál ubližovala Chloe. Musel jsem tohle zastavit. Chloe mi nikdy nedá další šanci, dokud jí Zoe bude otravovat život. "Takže sis vybral jí, místo mě" zašeptala. "Tohle není soutěž, Zoe, tak se tak přestaň chovat. Máš otce. Ona ho ztratila. Vyhrála jsi. Teď to nech být." Zoe zvedla oči a na řasách jí ulpěly slzy. "Kvůli ní mě nenávidíš." Zatracený, zkurvený drama. Zoe si v hlavě žila telenovelu. "Zoe, poslouchej mě. Miluji tě. Jsi moje sestřička. To nikdo nezmění. Ale jsem do Chloe zamilovaný. Možná to může být obrovský zádrhel v tvých plánech na vítězství a zničení, ale zlato, je na čase, abys nechala svoje problémy s taťkou na pokoji. Vrátil se už před třemi lety. Potřebuji, abys to už konečně hodila za hlavu." vysvětlil jsem ji "A co to, o tom, jak rodina patří na první místo?" vykoktala. "To sem netahej. My oba víme, že jsi u mě byla na prvním místě celý život. Potřebovala jsi mě a já tam byl. Ale teď jsme dospělí, Zoe, co kdybys pro změnu myslela na mě a moje štěstí." Utřela si slzy, které ji unikly z očí a znovu se postavila. Nikdy jsem nedokázal říct, jestli jsou ty slzy opravdové nebo falešné. Dokázala je ronit na rozkaz.

"Fajn. Možná se do školy vrátím dřív. Stejně mě tu nechceš. Vybral sis jí." "Vždycky tě chci na blízku Zoe. Ale tentokrát chci, abys hrála fér. Mysli pro změnu na někoho jiného. Máš srdce. Viděl jsem ho. Teď je na čase, abys ho používala." Zo se napřímila. "Jestli jsme tu skončili, mohl bys prosím opustit svůj byt?" řekla mi arogantně a já přikývl. "Jo, skončil jsem" odpověděl jsem a vešel zpátky dovnitř. Bez dalšího slova jsem zamířil ven předními dveřmi. Teď už řekne jen čas, jestli budu muset dodržet svoje hrozby, abych dal sestře lekci. Opravdu jsem doufal, že se to nestane