Secret

25 chapter

Úlevný povzdych, který jsem čekala, jakmile projedu první ze tří semaforů v Portu nepřišel. Po sedmi hodinové jízdě jsem byla totálně znecitlivělá. Slova, která otec říkal o mámě se mi znova a znova přehrávala v hlavě, dokud jsem už dál nedokázala nic cítit. Na druhém semaforu jsem odbočila doleva a zamířila na hřbitov. Potřebovala jsem s mamkou mluvit, než se zapíšu v jediném motelu ve městě. Chtěla jsem ji dát vědět, že ničemu z toho nevěřím. Věděla jsem jaká byla žena. Jaká byla matka. S nikým se nemohla rovnat. Byla moje skála, i když to byla ona, kdo umíral. Nikdy jsem se nebála, že by ode mě odešla. Štěrkové parkoviště bylo prázdné. Když jsem tu byla naposledy přišla jí sem většina města vzdát poslední úctu. Dnes zapadalo odpolední slunce a jedinou společností mi byly stíny. Vystoupila jsem z auta a polkla knedlík formující se mi v krku. Znovu jsem tady. Vědět, že tu je i není. Došla jsem k jejímu hrobu, uvažujíc, zda se sem někdo přišel podívat, když jsem byla pryč. Měla přátele. Určitě se někdo s čerstvými květinami zastavil. Štípalo mě v očích. Nelíbila se mi myšlenka, že byla týdny sama. Byla jsem ráda, že jí pohřbili vedle Valerie. To mi můj odchod zjednodušilo. Čerstvé místo bylo teď pokryté travou. Pan Murphy řekl, že zdarma pokryje hrob drny. Nebyla jsem schopná zaplatit něco navíc. Vidět zelenou trávu mi dávalo pocit, že je náležitě přikrytá, i když to znělo hloupě. Její hrob teď vypadal jako Viktorin. Náhrobní kámen nebyl tak elegantní jako sestřin. Byl jednoduchý; bylo to vše co jsem si mohla dovolit. Strávila jsem hodiny přemýšlením, co přesně chci, aby říkal. Rebecca Hanson Black 19. duben, 1967–2. června 2012 Láska, kterou za sebou nechala bude důvodem k dosáhnutí snů. Byla skálou v hroutícím se světě. Její síla bude památkou. V našich srdcích. Rodina, která mě milovala už tu nebyla. Stát tu a dívat se na jejich hroby mi připomínalo, jak opuštěná jsem. Už jsem neměla rodinu. Po dnešku už nikdy nevezmu existenci svého otce na vědomí. "Nečekal jsem tě zpátky tak brzo." Zaslechla jsem za sebou zakřupat štěrk, a aniž bych se otočila jsem věděla, kdo to je. Nepodívala jsem se na něj. Ještě jsem nebyla připravená. On skrze mě viděl. Thomas byl můj kamarád už od školky. Ten rok, kdy se z nás stalo něco víc byl jen otázka času. Léta jsem ho milovala. "Můj život je tady" odpověděla jsem prostě. "To jsem se ti snažil říct už před pár týdny." Dotek humoru v jeho hlase nezůstal nepovšimnutý. Rád měl pravdu. Vždycky to tak bylo. "Myslela jsem si, že potřebuju otcovo pomoc. Nepotřebovala jsem." Štěrk zaskřípal o trochu víc, když si stoupl vedle mě. "Pořád je to kretén?" zeptal se.

Jen jsem kývla. Nebyla jsem připravená vyprávět Thomasovi jaký kretén to až byl. Právě teď jsem neměla hlas. Říct to nahlas by to udělalo tak nějak skutečnější. Chtěla jsem věřit, že to byl sen. "Nelíbila se ti jeho nová rodina?" zeptal se. Nenechá to být. Bude se vyptávat, dokud se nezlomím a všechno mu neřeknu. "Jak jsi věděl, že jsem doma?" zeptala jsem se, měníc téma. Odláká ho to jen na chvilku, ale neměla jsem v úmyslu tu zůstávat dlouho. "Opravdu jsi čekala, že projedeš svým náklaďáčkem skrz město a nestane se z toho během pěti minut nejžhavější novinka? Znáš tohle místo mnohem líp, Cho." Cho. Říkal mi Cho co nám bylo pět. A Viktorií říkal Víí. Přezdívky. Vzpomínky. Byly bezpečné. Tohle město bylo bezpečné. "Jsem tu vůbec pět minut?" zeptala jsem se a stále si prohlížela hrob před sebou. Jméno mé matky vytesané do kamene. "Ne, nejspíš ne. Seděl jsem venku před obchodem a čekal na Callie až skončí v práci," hlas se mu vytratil. Znovu se vídal s Callie. Žádné překvapení. Zdálo se, že ona je ta jediná, kterou nedokáže dostat ze systému. Zhluboka jsem se nadechla, pak konečně otočila hlavu a podívala se mu do modrých očí. Emoce bojovaly kolem znecitlivění, které jsem si držela u těla jako plášť. Tohle byl domov. Tohle bylo bezpečí. Tohle bylo vše, co jsem znala. "Zůstávám," řekla jsem mu. Za rty mu zatahal úsměv a kývl. "Jsem rád. Chyběla jsi tu. Patříš sem, Cho." Před pár týdny jsem si myslela, že když je máma pryč nepatřím nikam. Možná jsem se mýlila. Moje minulost byla tady.