Secret

27 chapter

Nechala jsem mezi námi veškerou možnou vzdálenost, jakou pokoj poskytoval. Zastavila jsem se až když jsem stála zády u stěny na opačné straně místnosti. Alex mě následoval dovnitř a zavřel za sebou dveře. Jeho oči jako by se do mě vpíjely. "Mluv. Rychle chci tě co nejdřív pryč" řekla jsem mu. Alex sebou trhl. Nemohla jsem si dovolit mít s ním soucit. Nemohla jsem. "Miluju tě" řekl jenom.

Ne. To neřekl. Zavrtěla jsem hlavou. Ne. Neslyšela jsem to. Nemiloval mě. Nemohl. Láska nelže. "Vím, že o tom moje činy nevypovídají, ale kdybys mě to jen nechala vysvětlit. Bože, lásko, nesnáším vidět tě tak moc zraněnou." řekl mi jiným hlasem, než jsem byla zvyklá. Neměl tušení o rozsahu bolesti. Věděl, jak moc jsem matku milovala. Jak důležitá pro mě byla. Kolik musela obětovat. Všechno to věděl a stejně mi neřekl co si o ní mysleli. Co si o ní myslel on. To jsem milovat nemohla. Jeho. Někoho, kdo se vysmíval její památce. To jsem nemohla milovat. Nikdy. "Nic, co řekneš to nenapraví. Byla to moje máma, Alexi. Jediná vzpomínka na dobré věci v mém životě. Ona je středem veškerých mých šťastných vzpomínek z dětství. A ty..." zavřela jsem oči, neschopná se na něj dívat. "A ty, a...a oni... všichni jste jí zostudili. Odpornými lži, které jste říkali jako by byly pravda." "Mrzí mě, že si to zjistila takhle. Chtěl jsem ti to říct. Nejprve jsi byla jen produkt, který mohl ublížit Zoe. Myslel jsem si, že jí způsobíš ještě víc bolesti. Problém byl že si mě fascinovala. Přiznávám, že jsem k tobě byl okamžitě přitahovaný, protože jsi nádherná. Bylo to dech beroucí. Nenáviděl jsem tě kvůli tomu. Nechtěl jsem, abys mě přitahovala. Ale bylo to tak. Už od první noci jsem tě strašně chtěl. Jen ti být blízko, bože, vymýšlel jsem si důvody, abych tě vyhledával. Pak...pak jsem tě poznal. Tvůj smích mě hypnotizoval. Byl to ten nejúžasnější zvuk, jaký jsem kdy slyšel. Byla jsi tak upřímná a odhodlaná. Nekňourala jsi ani sis nestěžovala.

Vzala si, co ti život nabídl a srovnala se s tím. Nebyl jsem na to zvyklý. Pokaždé když jsem tě sledoval, pokaždé kdy jsem ti byl na blízku jsem cítil o trochu víc." Alex udělal krok směrem ke mně a já zvedla obě ruce, abych ho zadržela. Zhluboka jsem dýchala. Nebudu znova brečet. Pokud mi tohle všechno potřeboval říct, a ještě víc mě kompletně zničit, pak budu poslouchat. Dám mu jeho uzavření, protože jsem věděla, že svoje nikdy nedostanu. "Pak ta noc na honky-tonky. Od té chvíle jsi mě vlastnila. Možná sis to ani neuvědomovala, ale byl jsem posedlý. Už pro mě nebylo cesty zpátky. Měl jsem toho tolik k vynahrazování. Protáhl jsem tě peklem cos přijela a nenáviděl jsem se za to. Chtěl jsem ti dát celý svět. Ale věděl jsem...věděl jsem kdo jsi. Když jsem si dovolil vzpomenout si, kdo přesně jsi, měl jsem se stáhnout. Jak jsem mohl být, tak kompletně pohlcený holkou, která představovala všechnu sestřinu bolest?" Zakryla jsem si uši. "Ne. Tohle poslouchat nebudu. Odejdi, Alexi. Hned odejdi!" křičela jsem. Nechtěla jsem slyšet o ní. V uších mi zvonila její odporná slova o mojí mámě a cítila jsem potřebu křičet z plných plic. Cokoliv jen, abych to odbourala. "V den, kdy se s ní moje matka vrátila z porodnice mi byly tři. Ale pamatuju si to. Byla maličká a bál jsem se, aby se jí něco nestalo. Matka hodně brečela. A stejně tak Zoe. Rychle jsem vyrostl. V době, kdy byly Zoe tři už jsem dělal vše od přípravy její snídaně po noční ukládání. Naše matka se provdala a pak jsme měli Jaye.

Nikdy jsme neměli žádnou stabilitu. Vlastně jsem se těšil na čas, kdy si pro mě přijde táta, protože nebudu muset pár dní nést zodpovědnost za Zoe. Odpočinu si. Pak se začala ptát proč já mám tátu a ona ne." "Přestaň!" varovala jsem ho a svezla se dolů po zdi. Proč mi tohle dělá? "Chloe, potřebuju, abys mě vyslechla. Je to jediný způsob, jak tomu porozumíš." Hlas měl zlomený. "Máma jí říkala, že žádného nemá, protože je výjimečná. To moc dlouho nefungovalo. Šel jsem a vyžadoval od matky, aby mi řekla, kdo je její otec. Chtěl jsem, aby to byl ten můj. Věděl jsem, že by jí můj táta přijal. Matka mi řekla, že Zoein otec má další rodinu. Měl dvě holčičky, které miloval víc než Zoe. Chtěl tyhle holky a nechtěl Zo. Nedokázal jsem pochopit, jak jí někdo nemohl chtít. Byla moje sestřička. Jasně, občas jsem jí chtěl zabít, ale hrozně jsem jí miloval. Pak přišel den, kdy jí matka vzala podívat na rodinu, kterou si její otec zvolil. Ještě měsíce potom plakala." Zarazil se a sesunul se dolů na postel. Budu to musel poslouchat. Nemohla jsem ho zastavit. "Nenáviděl jsem ty holky. Nenáviděl jsem rodinu, kterou si její otec vybral místo ní. Přísahal jsem, že ho jednoho dne donutím zaplatit. Zoe vždycky říkala, že se na ní jednoho dne možná přijede podívat. Snila o něm, jak za ní přijede. Roky jsem tyhle sny poslouchal. Když mi bylo devatenáct, šel jsem ho najít. Znal jsem jeho jméno. Našel jsem ho. Nechal jsem mu Zoeinu fotku s naší adresou na zadní straně. Řekl jsem mu, že má další dceru, která je výjimečná a chce ho jen poznat. Mluvit s ním." utřel si slzy jedna nahrazovala ta druhá.

To bylo před pěti lety. Převrátil se mi žaludek. Bylo mi zle. Před pěti lety jsem ztratila Viktorií. Před pěti lety odešel. "Udělal jsem to, protože jsem svoji sestru miloval. Neměl jsem tušení, čím si jeho druhá rodina prochází. Upřímně mi to bylo jedno. Záleželo mi jen na Zoe. Vy jste byli nepřátelé. Pak jsi vešla do mého domu a kompletně mi změnila svět. Přísahal jsem, že se nikdy nebudu cítit vinný za zničení té rodiny. Potom všem, jak zničili Zoeinu. V každý moment, kdy jsem byl s tebou mě ta vina začala užírat zaživa. Dívat se ti do očí, když jsi mi vyprávěla o sestře a mámě. Bože, přísahám, že v tu noc jsi mi vyrvala srdce, lásko. Nikdy se přes to nedostanu." Alex přišel ke mně a já nebyla schopná se pohnout. Rozuměla jsem. Opravdu. Ale v pochopení jsem ztratila vlastní srdce. Všechno byla lež. Celý můj život. Všechny ty vzpomínky. Vánoce, kdy máma pekla koláčky a táta nás s Viktorií zvedal do vzduchu, abychom mohly ozdobit špičku stromečku, byly všechny falešné. Nemohly být skutečné. Věřila jsem Alexovi. Ale to neměnilo můj pohled na mámu. Nebyla tu, aby vyprávěla svou stranu příběhu. Znala jsem jí natolik dobře, abych věděla, že byla nevinná. Všechno to byl tátův hřích. "Přísahám, že i přes veškerou lásku k sestře, kdybych se mohl vrátit a změnit věci, udělal bych to. NIKDY bych nešel tvého tátu hledat. Nikdy. Tolik mě to mrzí, Chloe. Je mi to tak zasraně líto." Zlomil se mu hlas, zvedla jsem oči a viděla ty jeho vlhké oči prolité slzami.

Kdyby se na tátu nepřišel podívat, věci by byly o tolik jiné. Ale nikdo z nás neměl moc změnit minulost, bez ohledu na to, jak moc jsme chtěli. Nikdo z nás nemohl věci napravit. Zoe teď měla svého tátu. Dostala, co vždycky chtěla. Stejně tak Charlotte. Já měla sebe. "Nemůžu říct, že ti odpouštím" řekla jsem. Protože jsem nemohla. "Ale můžu říct, že chápu, proč jsi to všechno udělal. Převrátilo mi to svět naruby. To se nikdy nezmění." Alexovi po tváři stekla další slza. Nemohla jsem se natáhnout a setřít jí, stejně jako teď pro mě byly slzy pryč. "Nechci tě ztratit. Zamiloval jsem se do tebe, Chlo. Nikdy jsem nechtěl něco, nebo někoho způsobem jakým chci tebe. Teď už si bez tebe svět nedokážu představit." řekl mi. Vždycky budu mít jen sama sebe. Protože tenhle muž mi vzal srdce a zničil ho. Dokonce i když to neměl v úmyslu. Nikdy nebudu mít tolik důvěry, abych znovu milovala. "Nemůžu tě milovat, Alexi." Tělem mu otřásl přiškrcený vzlyk, když si mi položil hlavu do klína. Neutěšovala jsem ho. Nemohla jsem. Jak bych mohla utěšovat jeho bolest, když moje byla obrovská díra, do které bychom se vešli oba? "Nemusíš mě milovat. Jen mě neopouštěj" řekl mi proti noze. Bude můj život vždycky plný ztrát? Nebyla jsem schopná se se sestrou rozloučit v den kdy odešla a nikdy se nevrátila. Odmítala jsem říct máme sbohem to ráno kdy mi řekla, že je téměř čas. Zavřela oči a nikdy už je znovu neotevřela.

Věděla jsem, že až Alex opustí tenhle pokoj, bude to naposledy co jsem ho viděla. Bylo to naše konečné rozloučení. Nebudu schopná pohnout se v životě dál, pokud by v něm byl on. Vždycky by překážel mému vyléčení. Ale tentokrát jsem se chtěla rozloučit. Tohle bylo moje konečné sbohem a tentokrát jsem chtěla šanci říct to správně. Nemohla jsem vyřknout slova. Odmítala přijít. Potřeba chránit matčino jméno stála mezi mnou a slovy, která jsem věděla, že potřebuje slyšet. Nemohla sem mu říct, že mu odpouštím s vědomím, že on je důvod proč táta odešel a nikdy se nevrátil. Ten den odvedl otce pryč, i když nevěděl jakou ten obrázek napáchá škodu. To nic neměnilo na tom, co jsem k Alexovi cítila předtím, než mi roztříštil svět na milion kousků. Musím se rozloučit.