Secret

2.14 chapter

Srdce mi bušilo tak silně, až jsem si byla jistá, že ho uslyší. Tohle byl špatný nápad. Být mu nablízku bylo tak matoucí. Bylo snadné zapomenout, kdo byl. Když se mě dotýkal, dokonce i když to bylo jen na obličeji, cítila jsem se jako bych se měla rozbrečet. Chtěla jsem víc. Chyběl mi. Všechno na něm a lhala bych, kdybych tvrdila, že mě představa celého dne s ním, nedržela většinu noci vzhůru. Když jsem nic neřekla, Alex znovu zapnul rádio. Měla bych na to něco říct, ale co? Jak jsem měla odpovědět, aniž bych nám oběma nezpůsobila ještě víc bolesti? Říct mu, že se mi po něm stýská a že ho chci, by nám nic neusnadnilo. Bylo by to jen horší. Tentokrát když zazvonil telefon, na obrazovce v autě se rozsvítilo "Jay". Alex zmačkl nějaká tlačítka a pak zvedl mobil. "Ahoj," řekl do telefonu. Odvážila jsem se na něj podívat, když už se na mě nesoustředil. Tvrdé, zamračené linie na jeho tváři mě rozesmutnily. Nechtěla jsem je tam. "Jo. Jsme na cestě," odpověděl do mobilu. "Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Zavolám ti až se vrátím." Zatnul čelist a já věděla, že ať řekl Jay cokoliv, naštvalo ho to. "Řekl jsem ne" zavrčel a ukončil hovor, pak hodil telefon do držáku na hrnek. "Jsi v pořádku?" zeptala jsem se, než jsem si to stihla rozmyslet. Prudce otočil hlavu, aby se na mě podíval. "Hm, jo. Je mi fajn" odpověděl mnohem klidnějším tónem, pak odvrátil oči zpátky na silnici. Pár minut jsem počkala a pak jsem se rozhodla říct mu něco o tom co mi předtím pověděl. Jestli se s ním o tom nezačnu bavit, budeme mít mezi sebou navždycky tohle divný ticho. Dokonce i jestli za čtyři měsíce odejdu a nikdy ho znovu neuvidím...Ne, zase ho uvidím. Budu muset, nebo ne? Opravdu jsem byla schopná mu o dítěti nikdy neříct? Odstrčila jsem to stranou. Ještě jsem ani nebyla u doktora. Překročím most až se k němu dostaneme. Dnes ráno jsem znovu zvracela, když jsem otevřela odpadkový koš a dostala zásah závanem ze zbytku smažené ryby, kterou tam Derek večer vyhodil. Normálně jsem nebyla tak citlivá. Horký zázvorový čaj, co jsem pila, když mě Alex ráno vyzvedával mi pomohl uklidnit žaludek. Mohla jsem předstírat jako by se těhotenský test zmýlil, nebo čelit pravdě. "Ohledně toho, co jsi řekl. Já, ehm, opravdu nevím, jak na to odpovědět. Chci říct vím, jak se cítím a jak si přeji, aby věci byly jiné, ale nejsou. Chci, abychom...chci abychom našli cestu, jak být přátelé...možná. Já nevím. Zní to tak praštěně. Potom všem" zastavila jsem se, protože můj pokus mluvit s ním takhle zněl jako zmatený blábol. Jak bychom mohli být přátele? Tím to celé začalo a tady jsem, zamilovaná a těhotná s mužem, se kterým si nemůžu stavět budoucnost. "Budu všechno, co mi dovolíš být, Chlo. Jen mě prosím znovu neodstřihávej. Prosím." Přikývla jsem. dobře. Dám tomuhle přátelství šanci. Pak...pak mu řeknu o miminku. Buď bude utíkat jak ďas, nebo bude chtít být součástí života našeho dítěte. Ať tak, či onak, potřebuji čas na přípravu. Protože nedovolím, aby mělo moje dítě cokoliv společného s jeho rodinou, nikdy. O tom nebudu diskutovat. Nenáviděla jsem lháře...ale, zrovna se na chvíli jedním hodlám stát. Tentokrát jsem to byla já, kdo skrýval tajemství. "Dobře," odpověděla jsem, ale víc jsem neřekla. Oči mi začínaly těžknout, nedostatek spánku a fakt, že jsem nepila kofein na probuzení mě dostali. Zavřela jsem oči. "Klidně, sladká Chlo. Padá ti hlava a dostala bys obrovskou křeč do krku. Jen ti sklopím sedadlo dozadu." Hluboký, teplý šepot mě zalechtal na uchu a já se zachvěla. Otočila jsem se k němu, ale pořád jsem byla tak ospalá, že jsem se nedokázala úplně probudit. Něco jemného se mi otřelo o rty, pak jsem znovu upadla do snů.

"Vzbuď se, ospalče. Jsem tu, ale nemám tušení kam jet" Alexův hlas, doprovázený jemným stiskem ruky, mě vzbudili. Protřela jsem si oči a otevřela je. Ležela jsem. Podívala jsem se na Alexe a on se usmál. "Nemohl jsem ti nechat ztuhnout krk. Kromě toho jsi spala tak tvrdě, že jsem chtěl, aby ti bylo pohodlně." Odpoutal se a natáhl se přese mě, aby si pohrál s knoflíky na mojí straně sedadla. To se pomalu zvedlo a já před sebou uviděla semafor v Portsmoutu. "Promiň, že jsem celou cestu prospala. To musela být nudná jízda." "Ovládl jsem rádio, takže to nebylo tak strašný" odpověděl s úsměvem a pak se podíval zpátky na semafor. "Kam mám odtud jet?" "Rovně, dokud neuvidíš velkou dřevěnou ceduli namalovanou na červeno s nápisem "Čerstvé ovoce a zelenina a palivové dřevo na prodej tam zatoč doleva. Bude to třetí dům napravo, ale je to asi míli a půl po téhle cestě. Asi po čtvrt míli se silnice změní na štěrk." Navigovala jsem ho. Alex se držel pokynů a už jsme si toho moc neřekli. Pořád jsem se probírala a bylo mi špatně od žaludku. Ještě jsem nejedla a věděla jsem, že to bude problém. Měla jsem v kabelce slané krekry, co mi dala Bethy, ale strkat si je do pusy před Alexem byl špatný nápad. Slané bylo první pomoc. V době, kdy jsme dojeli k dobu babičky mě zaléval studený pot. Budu zvracet, jestli brzo něco nesním. Otevřela jsem dveře a vystoupila, než mohl Alex vidět můj obličej. Nejspíš jsem byla zelená, nebo přinejmenším bledá. "Chceš abych šel s tebou, nebo bude lepší, když zůstanu tady?" zeptal se. "Ach, ehm...možná bys tu měl počkat" odpověděla jsem. Thomasovo auto bylo tady, což znamenalo, že on nejspíš taky. Nechtěla jsem, aby se Alex s Thomasem dostali do další rvačky. Taky jsem nevěřila Thomasovi, že by držel jazyk za zuby o těhotenském testu. Zavřela jsem dveře a vyrazila k domu.