Secret

24 chapter

Neohlédla jsem se a on mě už znovu nezavolal. Sešla jsem schody s kufrem v ruce. Když jsem byla dole táta vyšel z obýváku a vešel do haly. Do tváře měl vyryté zamračení. Vypadal o patnáct let starší, než když jsem ho viděla naposledy. Posledních pět let pro něj nebylo dobrých. "Neodcházej, Chloe. Pojď si o tom promluvit. Vezmi si čas na rozmyšlenou." Chtěl, abych zůstala. Proč? Aby se mohl cítil lépe za zničení mého života? Za zničení Zoeina života? Vytáhla jsem telefon od něj z kapsy a podala mu ho. "Vezmi si to. Nechci ho" řekla jsem. Zíral dolů na mobil a pak zpátky na mě. "Proč bych si měl brát tvůj telefon?" "Protože od tebe nic nechci" odpověděla jsem. Byl tam vztek, ale byla jsem unavená. Chtěla jsem odtud vypadnout. "Já ti ten telefon nedal" řekl a stále vypadal zmatený. "Vezmi si ten mobil, Chlo. Pokud chceš odejít, nebudu tě tu držet. Ale prosím, nech si ten telefon." Alex stál na vrcholu schodiště. On mi koupil telefon. Táta ho o to nikdy nepožádal. Usadilo se ve mně znecitlivění. Nesnesla sem další bolest. Žádný zármutek nad tím, co jsme mohli možná mít. Popošla jsem a položila mobil na stolek vedle schodů. "Nemůžu" byla moje jediná odpověď. Na žádného z nich jsem se neohlédla. Ačkoli jsem na mramorové podlaze slyšela klapat Charlottiny podpatky, upozorňující mě na její příchod do haly. Popadla jsem kliku dveří a otevřela je. Nikoho z nich už znovu neuvidím. Budu truchlit za ztrátu jen jednoho. "Vypadáš přesně jako ona." Charlottin hlas zazvonil v tiché hale. Věděla jsem, že myslí moji mámu. Nebo o ní mluví. Lhala o ní. Chtěla, aby jediná žena, kterou jsem obdivovala vypadala sobecky a krutě. "Jen doufám, že budu alespoň z poloviny taková žena jako ona" řekla jsem jasně a hlasitě. Chtěla jsem, aby mě všichni slyšeli. Potřebovali vědět, že nemám v hlavě jedinou pochybnost o mámině nevinně. Vyšla jsem do slunečního světla a pevně za sebou zavřela dveře. Když jsem šla k autu, zahnul na cestu stříbrný sporťák. Věděla jsem, že to byla Zoe. Nemohla jsem se a ní podívat. Ne teď. Dveře auta se zabouchly a já sebou trhla. Hodila jsem si kufr na korbu náklaďáčku a otevřela dveře. Tady jsem skončila. "Víš to" řekla hlasitě, pobaveným tónem. Neodpověděla jsem jí. Nebudu poslouchat, jak se jí z pusy řinou lži o mojí mámě. "Jaký to je pocit? Vědět, že tě otec opustil kvůli někomu jinému?" Cítila jsem se otupěle. To byla moje nejmenší bolest. Otec nás opustil před pěti lety. Šla jsem dál. "Teď už se necítíš tak povýšeně, co? Tvoje matka byla levná coura, která dostala, co si zasloužila." Klid, který se ve mně usadil, praskl. Nikdo o mé máme už mluvit nebude. Nikdo.

Sáhla jsem pod sedadlo a vytáhla svojí devíti milimetrovku. Otočila jsem se a namířila na její prolhané, červené rty. "Řekni jediný další slovo o mojí mámě a já ti do těla udělám další otvor" řekla jsem pevným hlasem. Zoe zaječela a vyhodila ruce do vzduchu. Nespustila jsem zbraň. Nehodlala jsem jí zabít. Jen jí škrábnout na paži, jestli znova otevře držku. Měla jsem namířeno. "Chloe! Polož tu zbraň. Zoe, nehýbej se. Ví, jak tuhle věc používat líp než většina mužů." Otcův hlas způsobil, že se mi roztřásly ruce. Chránil jí. Přede mnou. Svoji dceru. Tu, kterou chtěl. Tu, kvůli které nás opustil. Tu, kterou na většinu života opustil. Nevěděla jsem co cítit. Slyšela jsem Charlottin panický hlas. "Co s tou věcí dělá? Je vůbec legální, aby jí měla?" "Má povolení" odpověděl otec. "a ví co dělá. Zůstaň v klidu." Sklopila jsem pistoli. "Nastoupím do tohohle auta a odjedu vám ze života. Navždy. Jen drž hubu zavřenou o mojí mámě. Znova to poslouchat nebudu," varovala jsem jí, než jsem se otočila a nastoupila do auta. Zastrčila jsem pistoli zpátky pod sedačku a vycouvala z příjezdové cesty. Neotočila jsem se, abych viděla, jestli byli všichni schoulení k ubohé Zoe. Bylo mi to jedno. Možná si to příště rozmyslí, než začne držkovat o něčí matce. Zamířila jsem do County klubu. Musím jim říct, že odjíždím. Carla moje šéfová si zasloužila vědět, aby mě nečekala. Stejně tak Aiden. Nechtělo se mi nic vysvětlovat, ale už to nejspíš stejně věděli. Každý kromě mě to věděl. Jen čekali až to zjistím. Nechápala jsem proč mi jeden z nich neřekl pravdu. Nebylo to o tom, že by se Zoe změnil život. Všechno, co kdy znala nebylo právě spláchnutý do hajzlu. Tohle bylo o mě. O mě, sakra. Proč museli ochraňovat jí? Před čím potřebovala chránit? Zaparkovala jsem auto před kanceláři a Carla se semnou setkala u předních dveří. "Zapomněla sis zkontrolovat rozvrh, děvče? Dneska máš volno." Usmívala se na mě, ale úsměv jí zmizel, když se setkala s mým pohledem. Zastavila se a chytila se zábradlí u kanceláře. Pak zavrtěla hlavou. "Víš to, že jo?" Dokonce i paní Carla to věděla. Jen jsem kývla. Dlouze si povzdychla "Slyšela jsem drby jako většina lidí, ale neznala jsem celou pravdu. Ani jsem nechtěla, protože to není moje věc, ale jestli se to blíží tomu, co jsem slyšela, vím že to bolí." Carla sešla zbytek schodů. Panovačná malá žabka, kterou jsem znala byla pryč. Když došla dolů rozevřela náruč a já do ní vběhla. Nepřemýšlela jsem o tom. Potřebovala jsem, aby mě někdo objal. Vzlyky přišly v momentě, kdy kolem mě omotala paže. "Vím, že je to na houby, zlatíčko. Kéž by ti to někdo řekl dřív." Nemohla jsem mluvit. Jen jsem brečela a tiskla se k ní, zatímco mě pevně svírala. "Chloe, co se děje?" Bethyn hlas zněl ustaraně, vzhlédla jsem a viděla jí k nám běžet dolů po schodech. "Ach, do prdele. Víš to" řekla a zastavila se. "Měla jsem ti to říct, ale bála jsem se. Nevěděla jsem všechna fakta. Jen jsem věděla, co Derek zaslechl od Zoe. Nechtěla jsem ti říct něco špatného. Doufala jsem, že ti to Alex řekne. Udělal to, že jo? Věděla jsem to jistě podle způsobu, jak na tebe včera koukal." Uvolnila jsem se od Carly a utřela si obličej. "Ne. Neřekl mi to. Zaslechla jsem to. Táta a Charlotte se vrátili domů." "Do prdele" řekla Bethy s frustrovaným povzdychem. "Odjíždíš?" Bolestný výraz v její tváři mi napovídal, že odpověď už zná. Jen jsem přikývla. "Kam půjdeš?" zeptala se Carla. "Zpátky. Vracím se domů. Teď mám našetřené nějaké peníze. Budu schopná najít si práci a mám tam přátelé. Je tam mámin a sestřin hrob." Nedokončila jsem to. Nemohla jsem, aniž bych se zase zhroutila. "Budeš nám tu chybět," řekla Carla se smutným úsměvem. Taky mi budou chybět. Všichni. Dokonce i Aiden. Přikývla jsem. "Vy mě taky." Bethy hlasitě vzlykla a přiběhla mi omotat ruce kolem krku. "Nikdy předtím jsem neměla kamarádku jako jsi ty. Nechci abys odešla." Oči se jí naplnily slzami. Udělala jsem si tu pár přátel. Ne všichni mě zradili. "Možná bys mohla přijet do Portu a někdy mě navštívit" zašeptala jsem přiškrceně. Odtáhla se a popotáhla. "Necháš mě přijet na návštěvu?" "Samozřejmě" odpověděla jsem. "Dobře. Je příští týden příliš brzo?" Pokud bych měla energii se usmát, udělala bych to. Pochybovala jsem, že se, kdy ještě usměju. "Jak nejdřív budeš připravená." Přikývla a utřela si červený nos o ruku. "Dám vědět Aidenovi. Pochopí to" řekla za námi Carla. "Děkuju." odpověděla jsem.

"Dávej na sebe pozor. Opatruj se. Dej nám vědět, jak se ti daří." "Dám" odpověděla jsem, uvažujíc, jestli to bude lež. Budu s nimi někdy ještě mluvit? Carla ustoupila a mávla na Bethy, aby si šla stoupnout vedle ní. Oběma jsem jim zamávala a nastoupila do auta. Bylo na čase nechat tohle místo za sebou.