Secret

2.6 chapter

Pod nohama mi zavrzala dřevěná prkna, když jsem vyšla na přední verandu babči. Síťové dveře se za mnou s hlasitou ránou zavřely dřív, než jsem si vzpomněla, že jsou staré a péra v nich už dávno zrezivěla. V dětství jsem na téhle verandě strávila loupáním hrachu s Thomasem a jeho babičkou spoustu dní. Nechtěla jsem, aby se na mě zlobila. Kroutil se mi žaludek. "Posaď se, děvče a přestaň se tvářit jako by ses chtěla rozbrečet. Bůh ví, že tě miluji jako bys byla moje vlastní. Myslela jsem si, že jednoho dne budeš." Zavrtěla hlavou. "Ten pitomí kluk to nedokázal dát do kupy. Doufala jsem, že se probere dřív, než bude příliš pozdě. Ale to on ne, že jo? Odešla jsi a našla si někoho jiného." Tohle nebylo, co jsem čekala. Sedla jsem si naproti ní a začala vylupovat hrášek, takže jsem se na ní nemusela dívat. "Thomas a já jsme to ukončili před třemi lety. Nic, co se děje teď na to nemá vliv. Je můj kamarád, to je všechno." Babi si odfrkla a zavrtěla se na houpačce, na které seděla. "Tomu nevěřím. Vy dva jste byli jako děti nerozdělitelní. Dokonce už jako kluk z tebe nemohl spustit oči. Bylo vtipné sledovat, jak moc tě obdivuje a ani si to sám neuvědomuje. Ale jakmile na kluky vleze puberta přijdou o rozum. Nelíbí se mi, co udělal. Nesnáším, že tě ztratil, děvče. Protože pro Thomase už nebude žádná další Chloe. Tou jsi pro něj jen ty." Nezmínila můj těhotenský test. Ví vůbec o tom, že jsem si ho koupila? Nechtěla jsem si zopakovat minulost s Thomasem. Jasně, měli jsme historii, ale bylo v ní tolik smutku a lítosti, že jsem se v tom hrabat nechtěla. Tenkrát jsem žila ve lži, kterou vytvořil můj otec. Vzpomínání bolelo.

"Přišel sem Thomas dneska?" zeptala jsem se. "Jo. Byl tu ráno a hledal tě. Řekla jsem mu, že ses po svém dřívějším útěku nevrátila. Vypadal ustaraně, otočil se a odešel, aniž by mi řekl cokoli dalšího. Ačkoli plakal. Nepamatuju si, že bych ho, kdy předtím viděla brečet. Alespoň ne co byl dítě." On brečel? Zavřela jsem oči a upustila hrách do velkého plastového kýble. Thomas neměl být smutný. Neměl by brečet. Opustil mě už dávno. Proč pro něj tohle bylo tak těžké? "Kdy to bylo?" zeptala jsem se, přemýšlejíc o hodinách, které uplynuly od chvíle, co jsem mu odhalila duši na parkovišti u lékárny. "Ach, asi tak před devíti hodinami, myslím. Bylo brzy. Byl na tom zle, holka. Jdi ho alespoň najít a promluv si s ním. Nezáleží na tom, co k němu teď cítíš, on od tebe potřebuje slyšet, že všechno bude v pořádku." Přikývla jsem. "Můžu použít tvůj telefon?" zeptala jsem se a vstala. "Samozřejmě. Dej si taky jeden koláč, zatímco tam budeš. Udělala jsem jich dost pro celou armádu, potom co ráno utekl. Je to jeho oblíbená příchuť" řekla. "Třešně" odpověděla jsem a ona mi věnovala úsměv. Viděla jsem jí v očích tolik věcí. Znala jsem Thomase. Nic mě u něj nepřekvapilo. Chápala jsem ho. Měli jsme společnou minulost. Milovala jsem jeho rodinu a oni očividně milovali mě. Tohle bylo bezpečí.

Bethy stála na druhé straně dveří, usrkávala ze sklenice čaj a podávala mi její telefon. Poslouchala, nepřekvapovalo mě to. "Zavolej tomu klukovi. Ať už to máš z krku" řekla. Vzala jsem si mobil a šla do obýváku, abych měla trochu soukromí, než jsem vytočila jeho číslo. Znala jsme ho z hlavy. Měl pořád stejné číslo od doby, co v šestnácti dostal první mobil. "Halo" zazněla odpověď. Slyšela jsem mu v hlase zaváhání. Něco se dělo. Zněl jako by mluvil nosem. "Thomasi? Jsi v pořádku?" zeptala jsem se náhle v obavách. Nastala pauza a pak přišel dlouhý povzdech. "Chloe. Jo...jsem v pohodě." "Kde jsi?" zeptala jsem se. Odkašlal si. "Já, ehm...jsem v Rose beach." On byl v Rose? Cože? Sesula jsem se na gauč za mnou a pevněji sevřela telefon a modlila se, aby to bylo jinačí Rose. Protože jinak by šel za ním. Řekl by něco Alexovi? Srdce mi bušilo v hrudi, pevně jsem zavřela oči a zeptala se, "Proč jsi v Rose beach? Prosím, řekni mi že si ne..." nemohla jsem to říct. Ne když byla Bethy ve vedlejší místnosti a víc, než pravděpodobně poslouchala. "Potřeboval jsem vidět jeho obličej. Potřeboval jsem vidět, jestli tě miluje. Potřeboval jsem vědět...protože, prostě jsem to potřeboval vědět." To nedávalo smysl. "Co jsi mu řekl? Jak jsi ho našel? Našel jsi ho?" Možná ho ani nenašel. Možná to můžu zarazit. Na druhé straně telefonu se ozval tvrdý smích. "Jo, našel jsem ho snadno. Nebylo to moc těžký. Tohle místo je malý a každý ví, kde bydlí syn rockový hvězdy." Ach bože, ach bože, ach bože... "Co jsi mu řekl?" zeptala jsem se pomalu, rozlila se ve mně hrůza. "Neřekl jsem mu to. To bych ti neudělal. Dej mi nějaký zatracený bod k dobru. Podvedl jsem tě, protože jsem byl nadržený kreténský puberťák, ale sakra Chloe, když už mi odpustíš? Budu za tuhle chybu platit do konce života? Je mi to líto! BOŽE, tak zasraně mě to mrzí. Kdybych se mohl vrátit a všechno změnit, udělal bych to." Odmlčel se a zabručel jako by byl zraněný. "Thomasi. Co je ti? Jsi v pořádku?" zeptala jsem se. Nechtěla jsem se vyjadřovat k tomu co řekl. Věděla jsem, že ho to mrzí. Mě taky. Ale ne, nikdy se přes to nepřenesu. Odpuštění byla jedna věc. Zapomenutí jiná. "Jsem v pořádku. Jen trochu potlučený. Řekněme, že ten kluk do mě není zrovna blázen, dobře." Ten kluk? Alex? Alex mu ublížil? To vůbec neznělo jako Alex "Jaký kluk?" zeptala jsem se Thomas si povzdychl. "Aex."

Čelist mi klesla a zírala jsem před sebe. On mu ublížil? "Nerozumím." řekla jsem bez dechu "Je to dobrý. Sehnal jsem si na noc pokoj a vyspím se z toho. Zítra jsem doma. Musíme si promluvit o pár věcech." Povzdychl si. "Thomasi proč tě zranil?" Další odmlka a pak unavený povzdych. "Protože jsem se vyptával na otázky, o kterých si myslel že mi do nich nic není. Zítra budu doma." Vyptával se. Na jaký otázky? "Chloe, nemusíš mu to říkat. Já se o tebe postarám. Jen musíme si promluvit." Postará se o mě? O čem to mluví? Nenechám ho, aby se o mě staral. "Kde přesně jsi?" zeptala jsem se. "V nějakým hotelu za městem. Lidi v tomhle městě si myslí, že jejich hovno nesmrdí. Všechno tam stojí pětkrát víc." Zasmál se. "Dobře. Zůstaň v posteli a zítra se uvidíme" odpověděla jsem a zavěsila. Bethy vešla do pokoje. Nadzdvihla jedno tmavé obočí a vyčkávavě se na mě dívala. Poslouchala. Věděla jsem, že bude. "Potřebuju svézt do Rose Beach" řekla jsem jí a vstala. Nemohla jsem Thomase nechat ležet zraněného v hotelovém pokoji a nemohla jsem riskovat, že by se vrátil a znovu s Alexem mluvil. Jestli mě tam Bethy vezme, zkontroluju ho a odvezu domů. Bethy kývla a na rtech se jí usadil malý úsměv. Řekla bych, že nechtěla, abych viděla, jak ráda tohle slyší. Nezůstanu tam. Musí si o tom přestat dělat naděje. "Tohle se týká jen Thomase abych jeho prdel odvezla tam kam patří. Já ne...nemůžu tam zůstat." Nezdálo se, že mi věří. "Jasně. Já vím." Neměla jsem náladu přesvědčovat jí. Podala jsem jí telefon a zamířila nahoru sbalit si do svojí dočasné ložnice pár věcí.

Díl je trochu narychlo protože jste si ho žádaly a já doufám že potěšil a zároveň napjal jak to bude dál. Líbí se vám zatím děj?  Dnes jsem se dívala a máme tu 3K přečtení moc si toho vážím opravdu ani nevíte jak. Myslela jsem že tento příběh půjde do kytek.