Secret

2.10 chapter

"Budu pracovat v klubu. Budeme...ehm...se budeme se příležitostně potkávat. Sehnala bych si práci někde jinde, ale potřebuji peníze, které platí klub." Tohle jsem vysvětlovala stejně tak sobě jako Alexovi. Nebyla jsem si jistá, co přesně budu říkat, když jsem se tu ukázala. Jen jsem věděla, že se mu musím postavit. Bethy mě napřed prosila ať mu o těhotenství řeknu. Ale potom co jsem jí řekla, co přesně se ten den stalo s mým tátou, Zoe a její matkou, už nekopala za tým Alex tak jako předtím. Souhlasila, že není potřeba mu něco říkat hned. Sesbírat dost nervů sem přijet, po způsobu, jakým jsem před třemi a půl týdny odešla, bylo těžké. Naděje, že moje srdce nezareaguje až uvidím Alexův obličej byla marná. Hrudník jsem měla tak strašně sevřený, divila jsem se, že vůbec dýchám. Čekala jsem jeho dítě...naše dítě. Ale ty lži. Podvody. Kdo byl. Všechno tohle mě drželo od toho, abych řekla slova, která si zasloužil slyšet. Nemohla jsem. Bylo to špatné. Byla jsem sobecká. Věděla jsem to. Ale tím se nic neměnilo. Dítě, které nosím ho možná nikdy nepozná. Nemohla jsem svoje city k němu nechat zastínit rozhodnutí pro mou budoucnost, nebo budoucnost mého dítěte. Můj otec, jeho matka a sestra nikdy nebudou součástí života mého miminka. Nedovolím to. Nemůžu.

"Samozřejmě. Jo, prací v klubu si vyděláš dobré peníze." Odmlčel se a projel si rukou ve vlasech. "Chloe, nic se nezměnilo. Ne pro mě. Nepotřebuješ moje svolení. Tohle je přesně co chci. Mít tě zase tady. Vidět tvoji tvář. Bože, miláčku, já tohle nemůžu. Nedokážu předstírat, že nejsem kurevsky nadšený, že právě teď stojíš v mým domě." řekl a já byla jak opařená. Nemohla jsem se na něj podívat. Ne teď. Nečekala jsem, že bude říkat takové věci. Spíš jsem čekala nepříjemně nervózní rozhovor. Moje srdce neunese nic dalšího. "Musím jít, Alexi. Nemůžu, jen jsem se chtěla ujistit, že jsi s mým návratem do města v pohodě. Budu si držet odstup." Řekla jsem. Alex se pohnul tak krychle, že jsem si to neuvědomila, dokud nestál mezi mnou a dveřmi. "Omlouvám se. Snažil jsem se být v klidu. Pokoušel jsem se být opatrný, ale vypěnil jsem. Povedu si líp. Slibuji. Jdi k Bethy. Zapomeň, co jsem právě řekl. Budu hodný. Přísahám. Jen...neodcházej. Prosím." Co jsem na to měla říct? Podařilo se mu mě přimět, že jsem ho chtěla utěšit. Omluvit se mu. Odstup. Potřebujeme odstup. Přikývla jsem a obešla ho. "Budu...ehm...nejspíš se uvidíme." Podařilo se mi zaskřehotat, než jsem otevřela dveře a vyšla před dům. Neohlédla jsem se, ale věděla jsem, že mě sleduje odcházet. To byl jediný důvod, proč jsem se nerozeběhla. Prostor...potřebujeme prostor. A já se potřebovala vybrečet.

Bylo to jako by věděl, že přijdu. Už jsem se rozhodla jít rovnou do jídelny a najít Jimmyho. Napadlo mě, že Jimmy bude vědět, kde Aidena najdu. Ale Aiden na mě čekal u dveří, když jsem otevřela zadní vchod do klubového domu. "A ona se vrací. Upřímně, nemyslel jsem si to" protáhl Aiden, když se za mnou zavřely dveře. "Možná na malou chvíli" odpověděla jsem. Aiden na mě mrkl, pak kývl hlavou do chodby vedoucí k jeho kanceláři. "Pojďme si promluvit." Řekl mi. "Dobře" řekla jsem a následovala ho. "Bethy mi dneska volala už dvakrát. Chtěla vědět, jestli jsem tě ještě neviděl. Ujišťovala se, že dostaneš zpátky svojí práci" řekl Aiden, otevřel dveře do kanceláře a podržel mi je, abych prošla první. "Ačkoliv co jsem nečekal byl hovor, který jsem obdržel asi před deseti minutami. Překvapilo mě to. Ze způsobu, jakým jsi odtud před třemi týdny vystřelila a nechala Alexe celého zničeného, bych nečekal, že mi bude volat ve tvůj prospěch. Ne že by to bylo potřeba, nemysli si. Už předtím jsem souhlasil, že dostaneš práci zpátky." Zastavila jsem se a podívala se na něj. Slyšela jsem ho zrovna dobře? "Alex?" zeptala jsem se skoro se strachem, že jsem měla halucinace. Alex zavřel dveře a šel se postavit před svůj stůl. Opřel se zády o draze vypadající naleštěné dřevo a zkřížil si ruce na hrudi. Úsměv, který měl, když jsem dorazila byl pryč. Vypadal teď víc ustaraně. "Ano, Alex. Vím, že pravda vyšla najevo. Derek mi něco z toho řekl. Teda při nejmenším, co věděl. Ale na druhou stranu už jsem věděl, kdo jsi. Nebo kdo si Alex a Zoe myslí, že jsi. Varoval jsem tě, že si vybere jí. Vlastně už si jí zvolil, když jsem ti to varování dával. Opravdu se chceš do tohohle všeho vrátit? Je Alabama tak špatná?" Ne. Alabama nebyla špatná. Být svobodná, těhotná skoro jednadvacítka bez rodiny ale bylo. To nicméně nebylo něco oč bych se chtěla s Aidenem podělit. "Vrátit se není zrovna lehké. Vidět je, ani to nebude snadný. Ale potřebuji přijít na to co budu dělat. Kam půjdu. V Alabamě mi nic nezbylo. Nemůžu tam zůstat a předstírat, že ano. Je na čase najít si nový život. A Bethy je jediný přítel, kterého mám. Moje možnosti míst, kam jít jsou trochu omezené." Aidenovo obočí vystřelilo vzhůru. "Au. Co jsem já? A já si myslel, že jsme kamarádi. To bolelo" chytl se za srdce. S úsměvem jsem se přešla postavit za židli naproti němu. "Jsme, ale no ne blízcí přátele." Vysvětlila jsem mu. "Ne protože bych se zatraceně nesnažil." Trochu jsem se zasmála a Aiden se zakřenil. "To se hezky poslouchá. Chybělo mi to." Možná návrat nebude tak těžký. "Můžeš mít svojí práci. Je tvoje. Mám toho kvanta pro holky na vozík a Jimmy pořád trucuje. S ostatní obsluhou mu to moc neladí. Taky se mu po tobě stýská." "Děkuji" odpověděla jsem. "Vážím si toho. Ačkoliv k tobě chci být upřímná. Za čtyři měsíce mám v úmyslu odejít. Nemůžu tu zůstat věčně." Přiznala jsem mu. "Musíš si najít vlastní život. Jo, slyšel jsem tě. Rosemary není místo, kde máš v úmyslu zapustit kořeny. Chápu. Bez ohledu na jak dlouho, svojí práci máš." Řekl mi s úsměvem.