Rodina

Pravá tvář

Dnes Valentina ani nešla do práce. Balila si své nejnutnější věci v domě, aby se mohla vypařit dříve, než se její matka znovu objeví. Naposledy se rozloučila se Sarou a ostatním personálem, nasedla do svého auta a odjela. Dnes již byla mnohem klidnější, než včera, ačkoliv jí ta věc stále více a více sžírala. Ubytovala se v jednom z nejlepších hotelů v Miláně, ale brzy se začala nudit. Snažila se nad tím vším nepřemýšlet, ale ať se snažila sebevíc, nešlo to. Věděla, že takhle to dlouho nevydrží a že stejně sáhne po alkoholu, jako tehdy po Federicově smrti.

Jediný člověk, kterého v Miláně znala a mohl jí pomoci od toho trápení byl Marco. Bez dalšího otálení opět sedla do svého auta a jela stejnou cestou, jako včera. Zaparkovala i na stejném místě. Vešla do domu a tentokrát mnohem svižněji vyběhla do druhého patra a zazvonila na zvonek. Dlouho nikdo nepřicházela, až si začala myslet, že v bytě nikdo není. Když se otáčela a chtěla jet pryč, dveře se otevřely a v nich stál Marco jenom ve spodním prádle a díval se na Val stejně překvapeně, jako den předtím.
,,Val, co tady děláš?" ptal se překvapeně.
Dívka ani nečekala, než ji pozve dál a vešla dovnitř.
,,Potřebuji tvoji pomoc, pořád musím myslet na to, kdo je můj otec a proč mi o tom matka nikdy neřekla..." vyprávěla Val, když vtom zahlédla přímo před sebou blonďatou dívku, která kolem sebe měla omotané pouze prostěradlo. Těžko říct, která z nich dvou byla více nepříjemně překvapená. Valentina se bez dalších slov otočila a utíkala pryč z domu.
,,Val! Počkej!" křičel na ni ještě mladík a za dveřmi svého bytu ji pevně chytil za loket. Dívka sebou chvíli cukala, ale hned jí došlo, že nemá tolik sílí, jako hoch.
,,Pusť mě!" křičela přes celou chodbu.
,,Vyřešme to v klidu."
,,V klidu si to vyřeš s ní. A omlouvám se za vyrušení, už jsem na odchodu, takže můžete pokračovat tam, kde jste přestali," spustila Valentina.
,,Val, já vím, že teď vypadám jako největší zmetek, ale nechtěl jsem ti ublížit a ani tě nijak zneužít," bránil se Marco a vzpomněl si na slova svého otce.
,,Pozdě. Nemůžu uvěřit, jak jsem mohla být tak naivní," pokračovala ostře dívka a konečně se vysmekla z mladíkova sevření a utíkala ven. Marco chtěl za ní ještě utíkat, ale pak mu došlo, že má na sobě jenom boxerky. Povzdechl si, praštil dlaní do svých dveří a vrátil se zpět do bytu.

Valentina nechtěla uvěřit tomu, co viděla. Ranilo ji to. Dva lidé ji zklamali ve dvou dnech. Opět se jí chtělo brečet. Teď už opravdu nikoho neměla.
,,Nejvyšší čas odsud vypadnout," povzdechla si, když nastoupila do svého vozu a jela zpět do hotelu. Tam si vzala své věci, zaplatila za těch pár hodin, co zde strávila a vydala se na další cestu. Tentokrát na letiště. Se svým autem se rozloučila na parkovišti před velkou halou a dál pokračovala již jen se svým kufrem. Jakmile vešla dovnitř, na velké tabuli si prohlédla časy nejbližších letů a začala shánět lístek. Bylo jí skoro jedno kam. Hlavně daleko odsud.
,,Dobrý večer, na jaký nejbližší let jsou ještě volné lístky?" ptala se ženy u pokladny.
,,Za dvacet minut odlétá letadlo do Londýna," oznámila jí žena.
,,Dobrá, tak poprosila bych jeden lístek."
Žena jí podala letenku, Val zaplatila a šla se věnovat svému kufru a doufala, že nebudou žádné problémy.

Naštěstí proběhlo všechno vpořádku, a tak byla Valentina o dvacet minut později v letadle se všemi ostatními cestujícími. Poslední slova kapitána a letadlo se i s Valentinou do vzduchu. Takže, arrivederci, Miláno.