Rodina

Trpké ráno

Následujícího rána se vrátilo vše do normálu. Valentina přes noc vystřízlivě a nesmírně litovala toho, co provedla. Při snídani se nemohla otci ani pořádně podívat do očí. Tak strašně se styděla a dokonce se rozhodla jít do práce sama. Kráčela přes velkou část města s plnýma rukama papírů jen, aby se vyhnula probírání včerejška.
,,Tatínek tě odmítá vozit? Ani s ním to není tak růžové, viď?” zaslechla za sebou známý hlas. Ihned se otočila a s nepříjemným překvapením zpozorovala svou matku, jež právě upíjela své latte.
Valentina s ní nechtěla komunikovat. Otočila se a pokračovala ve své cestě.
,,To mě ani nepozdravíš?” dostihla ji ihned Leonor.
,,Nemám důvod,” odsekla dívka a pokoušela se zrychlit krok.
,,Jsi opravdu nevychovaná,” podotkla uražená Eleonora.
,,Běž zahřívat židli svému dalšímu milenci. Já tě ve svém životě nechci,” pustila se do matky Val.
,,Tak drzá. Kdybychom nebyly na ulici už by jsi dostala facku.”
,,Jistě. To je to jediné, co umíš. Vyhrožovat, lhát a podvádět,” pokračovala dívka.
,,Spratku. Věnovala jsem se ti celý život a tohle z toho mám...”
,,Ne. Táta se mi věnoval celý život, zatímco ty jsi mu zahýbala.”
,,Taky že to je to jediné, co ti po něm zůstane. Vzpomínky. Už neuvidíš ani cent,” odfrkla si Eleonora a bezohledně šťouchla do dcery, jež ihned ztratila rovnováhu a spadla k zemi. Žena se za ní jen poohlédla a spokojeně odešla ke svému autu. Po zemi se válely všechny Valentiny papíry. Rychle se zvedla a snažila se je rychle sesbírat, když vtom už někdo držel skoro polovinu ve svých rukách.
,,Hej, to jsou moje papíry,” křikla a pohlédla zkrze klobouk, jež měla na toho troufalce, jež svíral její dokumenty. Byl to hoch asi jejího věku. Silné, mužné postavy, pronikavých, modrých očí, úzkých rtů a jeho hladkou tvář lemovaly světlé delší vlasy.
,,Neboj se. Na co by mi byly,” pousmál se cizinec a podal jí hromádku.
,,V tomhle městě nikdy nevíš, kdy se komu bude něco hodit,” přijala je mrzutá Val a dala je mezi ostatní.
,,Tebe odněkud znám. Nepotkali jsme se už?” zamyslel se mladík.
,,Kdyby ano, jistě bych si to pamatovala,” odpověděla dívka.
,,Jo, už vím. Valentina Morelliová. Viděl jsem něco v bulváru,” vzpomněl si hoch a v tu chvíli si Val myslela, že se propadne hanbou.
,,Tak to je asi možné,” povzdechla si Valentina a chystala se co nejdříve zmizet.
,,Tak ať jsme si rovni, já jsem Dario,” představil se mladík.
,,Ráda tě poznávám,” snažila se alespoň působit mile dívka.
,,Potěšení je na mé straně. Smím být tak smělý a někam tě pozvat?” pokračoval Dario.
,,Třeba jindy. Pospíchám do práce,” pohlédla na hodiny Valentina.
,,Tak co takhle dneska večer?” navrhl hoch.
,,To zní dobře,” pousmála se dívka.
,,Mužů tě vyzvednout doma?” tázal se.
,,Pokud víš, kde to je...”
,,Najdu to,” usmál se Dario.
,,Dobře. Ale už fakt musím. Měj se,” rozloučila se dívka a rychlým krokem pokračovala směrem, jako předtím. Dario jí přišel fakt milý, ale vzhledem k tomu, že nejspíš viděl tu fotku, na které se líbá s Marcem, neměla z večerního plánu moc dobrý pocit.

Do několika minut byla konečně ve své kanceláři. Hodila papíry na dtůl a pokoušela se je roztřídit do původního stavu, když vtom se otevřely dveře a v nich stál její otec. Trochu se polekala, ale s prací nepřestala.
,,Klidně pracuj. Přišel jsem si promluvit o včerejšku,” podotkl Stefano a usadil se naproti ní.
,,Já chápu, že jsi osamělá a že ti chybí někdo, s kým by jsi si mohla popovídat, ale v tom ti nepomůže se takhle ztřískat. Marco je na dovolené a jistě tam není sám. Jsem tady pro tebe vždy, když mě budeš potřebovat, ale musíš si najít nějaké přátele. Ani tebe to jistě nebaví trávit večery osamotě v jednom domě se mnou a s Luciou,” pravil Galiano.
,,Taky už nebudu. Jeden kluk mě pozval ven,” odvětila Valentina.
,,Tak si dávej pozor, aby ti nic neprovedl,” povzdechl si muž a vstal ze židle.
,,Neboj. Dokážu se o sebe postarat.”
,,V to doufám,” povzdechl si Stefano a mířil ke dveřím.
,,Také jsem měla tu čest potkat tvoji bývalou milenku,” pokračovala dívka.
,,Tvoji matku? Ublížila ti nějak?” zjišťoval Galiano.
,,Nic moc. Chvíli jsme si vyřizovaly staré účty, řekla že z dědictví po otci nedostanu ani cent a pak mě shodila na dlažební kostky,” vyprávěla Val.
,,Ty víš, že Federicovy peníze nepotřebuješ. Kdykoliv budeš něco potřebovat, stačí přijít za mnou,” ujišťoval ji muž.
,,Samozřejmě,” pousmála se ne zrovna přesvědčivě Valentina.
,,Hezky pracuj,” políbil ji do vlasů otec a odešel.