Rodina

Dárek z Brazílie

Valentina se podle Ireniných předpokladů vrátila až po západu slunce. Byla docela unavená. Kytici od Eduarda dala do vázy a chtěla si lehnout do postele, když vtom si všimla velké, bílé krabice ozdobené mašlí. Vůbec ji nenapadlo od koho by mohla být. Hledala nějaký vzkaz, ale nic nenašla. Opatrně sundala mašli i víko. Uvnitř se nacházel brazilský kostým na sambu jako se nosí v Riu v období karnevalů. Víko jí vypadlo z rukou a zničeně se posadila na koberec. Přesně věděla, od koho to je. Marco byl tady. Ví, kde je a našel si ji. Při pomyšlení na něj se jí vrátily všechny ty pocity. Prohrábla si vlasy, krabici zavřela a dala hluboko do skříně. Musel se objevit zrovna teď, když je sťastná s Eduardem. Ale co když nepřijel a pouze posílá dárek z Brazílie? Té noci nemohla ani usnout. Stále si to musela přehrávat v hlavě a myslet na Marca.

Nakonec se jí podařilo alespoň na pár hodin usnout, ale ráno se vzbudila se stejným špatným pocitem. Jako každé ráno se šla najíst do kuchyně.
,,Dobré ráno," pozdravila zničeně Irene a její pomocnici.
,,Dobré ráno," odvětily obě a i nadále si hleděly své práce.
,,Paní Irene, večer jsem našla u sebe v pokoji nějakou krabici. Nevíte, jak se tam dostala a kdo ji přivezl?" ptala se Val, jelikož si chtěla být jistá.
,,Nevím, kdo to byl. Nepředstavil se," odpověděla kuchařka.
,,A jak vypadal? Viděla jste ho?" zjišťovala dále dívka.
,,Pohledný, tělo samý sval, tmavé vlasy, světlé oči a takový sladký úsměv. Asi pospíchal. Vůbec se nezdržel. Jen mi řekl ať ti to předám a že ty už budeš vědět od koho to je," rozpovídala se Irene.
,,Dobře. Děkuju," povzdechla si Val, vzala si jablko z misky a odešla ven.
,,Kdoví, kdo to byl. Asi nějaký milenec, když jí přivezl dárek. Měla jsi jej poslat na kopeček. Setkává se tam s nějakým klukem. To by byla scéna. Jako z románu," uchechtla se mladší pomocnice smérem k ženě.
,,Chudák mladík. Však jaký to byl fešák," dodala Irene.
,,A taky bohatý," připojila ještě pomocnice.

Valentina se celý den nemohla soustředit na práci a stále hledala nějakou možnost, jak by se přesvědčila, že to nebyl Marco. Dokonce si vzpomněla na Eduardova slova, že jej zastavil nějaký nadutý pracháč a ptal se na cestu. Možná, že to byl Marco nebo někdo koho poslal s dárkem.

Večer na schůzce s Eduardem byla celá posmutnělá a i hoch si toho všimnul.
,,Co se to s tebou děje? Co se stalo?" objal ji mladík.
,,Nevím. Včera jsi mluvil, že jsi před květinářstvím potkal někoho, kdo se ptal na cestu. Pamatuješ si kam a jak vypadal?" zjišťovala dívka.
,,Ptal se jak se dostat na vinici Galianových, že hledá nějakou holku. A jak vypadal? Takový ten typický, arogantní blbec. Drahé auto a jeho parfém byl cítit snad až do krámu," popisoval Eduardo.
,,To auto. Tyrkysové Lamborghini s oranžovýma sedačkama a otevřenou střechou?" zjišťovala dál Val, jelikož si pamatovala Marcovo oblíbené auto, které mu otec nechal vyrobit na zakázku a se kterým jezdil do práce.
,,Páni, jak to víš. Vy se znáte?" zamyslel se Eduardo.
,,Ale kdepak. Jen jsem něco podobného zahlédla včera večer před budovou," zalhala Valentina a neklidně se opřela o mladíkovo rameno. Teď nebylo pochyb, že to byl Marco a ona zmeškala jedinou příležitost ho znovu vidět. Možná to tak bylo lepší pro její vztah s Eduardem. Věděla, že kdyby se zde Marco ještě někdy ukázal, nemuselo byt to dopadnout jako včera.

Když se vrátila domů, rychle vzala svůj mobil. Chtěla jenom Marcovi říct, ať za ní již nejezdí. Ozvalo se několik pípnutí a poté to hoch konečně zvednul.
,,Val..." ozvalo se z telefonu.
Dívka mu chtěla všechno říct, ale nemohla. Zůstala sedět s otevřenými ústy. Nechtěla jej od sebe takhle odehnat.
,,Val, jsi to ty? Dostala jsi můj dárek?" mluvil k ní mladík.
Valentině se začaly v očích hromadit slzy. Opravdu to chce takhle ukončit? Bez jediného slova hovor ukončila a mobil hodila na postel. Uvědomila si, že neví, co chce. Chce být s Eduardem a Marca už nikdy nevidět? Věděla, že takhle by nedokázala žít. Ale s Marcem to bude vždy složité. Nejen kvůli jeho povaze, ale i kvůli otci, který by s tím nikdy nesouhlasil. Rozhodla se tomu ještě dát čas a rozmyslet si, co doopravdy chce. Lehla si na postel a utřela si slzy.