Rodina

Rio de Janeiro

Do hodiny byla Valentina na letišti. Taxikáři zaplatila a nervózně šla dovnitř. Opravdu to chtěla udělat? V závalu myšlenek dokráčela až k pokladně a koupila si lístek. Chvíli strávila ještě ve zdejší kavárně a do hodiny seděla na palubě letadla. Byla poněkud nervózní. Třásla se a v podbříšku ji sužoval ten nepříjemný pocit nejistoty. Přehrávala si v hlavě všechny možné situace, které by se mohly stát, až se znovu s Marcem setkají, že ani nezpozorovala, že letadlo vzlétlo. Všude byla tma. Val zavřela oči a snažila se tu několika hodinovou cestu prospat.

Zatímco byla dívka stále nad Atlantikem, v Miláně již začínal další den.
,,Valentina už odešla?” ptal se Stefano své ženy, která vstala o půl hodiny dříve než on.
,,Kdepak, ještě jsem ji neviděla. Asi dospává,” koukla se na hodiny Lucia.
Stefano si povzdechl a po schodech nahoru se dostal až do dceřina pokoje. Dveře byly otevřené a místnost prázdná. Muž se poněkud zalekl. Kde asi mohla být?
,,Luc, není tady,” oznamoval své ženě s obavami Galiano.
,,Koukni se ještě k Marcovi,” navrhovala žena.
Stefano přikývl a přešel k vedlejšímu pokoji. Zaklepal na dveře. Nikdo se neozýval. Pomalu pootevřel dveře, ale postel byla taktéž prázdná. Muž si povzdechl a nervózně seběhl ke své ženě.
,,Ani tam není,” poznamenal.
,,Tak třeba zůstala přes noc s tím klukem,” napadlo ženu.
,,Ještě to tak. Vždyť jí mohl ublížit. Něco se muselo stát,” pokračoval vystrašený Stefano, vytáhl telefon a volal své dceři.
,,Nebere to,” povzdechl si po naskočení hlasové schránky.
,,Tak zavolej Riccardovi, ať ji zkusí najít,” navrhla Lucia a její muž ji poslechl.
,,Ricu? Ahoj. Potřebuji tvoji pomoc. Valentina opět zmizela. Šla na večeři s nějakým klukem a už se nevrátila. Ani nebere telefon...” popisoval situaci Gsliano.
,,Stefano, uklidní se. Tvoje dcera je dospělá, jistě ví, co dělá, ale když tě to uklidní, zkusil o ní něco zjistit. Co to bylo za kluka?” tázal se muž v telefonu.
,,Jméno nevím. Blonďaté vlasy, světlé oči, vypadal jako slušný člověk,” snažil se Stefano popsat Daria.
,,To mi asi moc nepomůže,” povzdechl si Riccardo.
V tu chvíli vytrhla Luc svému muži mobil z ruky.
,,A Riccu, najdeš mi mého Marca? Před týdny se vypařil a už se neozval,” spustila žalostně žena.
,,Pokusím se, Lucio. Nasledanou.”
,,Nashle a děkujeme,” křikl do telefonu Lucia ještě dříve než byl hovor ukončen.
,,Neboj se, on je najde,” objal ji Stefano.

Po více, než desetinovém letu stroj konečně přistál na letišti v Riu. Zdejší teplota byla mnohem vyšší, než v Itálii. Valentina se rychle dostala z haly a před budovou nasedla do staršího taxíku.
,,Slečno, kam to bude?” ptal se řidič.
,,Na pláž,” odpověděla Val a konečně si zapla telefon, aby si prohlídla Marcovu fotku.
,,Kam přesně?” vyptával se dále muž a snažil se pomalu prokličkovat z parkoviště.
Val mu podala svůj mobilní telefon, aby se koukl na obrázek. Pomyšlela si, že když je místní, mohl by uhodnout odkud je to vyfotografované.
,,Tohle může být kdekoliv,” pravil muž a vrátil jí telefon.
Val si povzdechla a nezbývalo jí nic jiného, než doufat, že bratra někde najde.

Skoro hodinu kličkovali přes celé město a k cíli chybělo jen pár stovek metrů, když vtom zahlédla vedle u silnice kráčet někoho povědomého. Její dech se zastavil a tep zrychlil.
,,Marco,” špitla si pro sebe a za jízdy vyskočila z auta. Taxikář za ní ještě něco křičel, ale ona jej nevnímala a rychle utíkala za známou osobou.
,,Marco! Marco!” křičela přes celou ulici, ale on ji stále neslyšel. Konečně se zastavil na rohu jednoho z domů. Tohle byla šance pro Valentinu jej konečně dostihnout, když vtom špatně došlápla ne jeden ze svých vysokých podpatků, kolena se jí podlomila a ona se skácela k zemi. Dlaně měla sedřené, jak se snažila pád zmírnit a její oblíbený overal byl celý ušpiněný od zaprášené země. Dívka se rychle narovnala, oprášila trochu špíny z kolen a naštěstí Marco stál na stejném místě jako předtím. Znovu zrychlila krok, když vtom se u něj zastavila jiná dívka. Skočila mu do náruče a radostně přitiskla své rty na ty jeho. Val byla úplně otřesená. Zastavila se asi čtyři metry od nich a nedokázala se pohnout. Ta holka rozhodně nevypadala, jako další z Marcových jednonocovek. Po chvíli se dvojice od sebe odtrhla a ruku v ruce pokračovali dále ulicí. Valentina je ještě chvíli pozorovala, zničeně se chytla za hlavu a pomalu se vracela odkud přišla. Celá tahle cesta byla úplně zbytečná. Teď už neměla opravdu nikoho. Cítila se osamělejší, než kdy dříve. Nasedla do dalšího taxíku na blízku.
,,Na letiště,” řekla přímo a setřela si kapku, jež se jí tvořila na spodním víčku.
Řidič ji uposlechl a jel přes celé město stejnou cestou, jež dívka teprve před chvílí absolvovala. Aby si cestu zkrátila, zapnula svůj mobilní telefon a ihned jí tam naskočil zmeškaný hovor od otce.
,,Sakra,” škubla s sebou a raději mobil znovu vypla.
O hodinu později si na letišti koupila zpáteční lístek do Milána a do dvou hodin seděla znovu v letadle. Čas vrátit se domů.