Rodina

Synek na venkově

Valentina se s Eduardem scházela na kopci každý večer. Svěřovali si své starosti a ona se konečně necítila tak osamocená. Vlastně jí s ním bylo dobře a vždy se na něj těšila.

Zato Marco si žil v Miláně svým hýřivým způsobem jako dříve. Každý večer nová dívka, kterou stejně už nikdy neuvidí. Avšak začal toužit i po něčem trvalejším. Věděl, že je to těžké, jelikož zde byla Valentina. V Brazílii na ni sice zapomněl, ale když se objevil tady, všechno se vrátilo. City i vzpomínky a toužil po tom ji znovu vidět, i když třeba jenom na jedinou minutu. Byla pro něj jako droga. Věc, která jej ničila, ale bez které nechtěl žít. Na druhou stranu nechtěl zklamat ani sebe, ani otce, který věřil, že se z toho dostal. Několik dní tomu odolával, ale rozhodl se ji hledat. Jediná informace, kterou od otce měl bylo, že je na vinici. Nevěděl však na které, jelikož jich Stefano vlastnil více. Jednou, když byl otec na schůzce mimo firmu, vloupal se do jeho kanceláře. Stefano svůj počítač nikdy nevypínal pokud věděl, že se ještě vrátí a to byla přílezist pro Marca. Dokonce i mail byl otevřený. Štěstěna stála na hochově straně. Proletěl dvě stránky pracovních zpráv a konečně našel něco, co jej zajímalo. Vinice Galiano u jezera La Garda. Email otevřel a začal číst, když vtom zaslechl přibližující se hlasy otce a jeho sekretářky. Rychle vrátil všechno do původního stavu a posadil se na židli na druhé straně stolu.
,,Ach, Marco. Co ty tady děláš?" podivil se překvapený Stefano.
,,Doufám, že nevadí, že jsem vešel dovnitř," pousmál se mladík.
,,Samozřejmě, že ne. Co tě sem přivádí?" ptal se muž a usadik se do svého křesla.
,,Jenom jsem se přišel zeptat, jestli by nevadilo, kdybych odešel dnes o hodinu dřív," vymyslel něco rychle Marco.
,,Pokud již nemáš co na práci, můžeš jít hned," odvěril Stefano.
,,Dobře. Děkuju," vyskočil se židle syn.
,,Copak máš dnes v plánu, že odsud utíkáš?" pousmál se otec.
,,Nech se překvapit," usmál se hoch a zmizel ve dveřích.

Rychle se šel překvléknout do něčeho pohodlnějšího. Nezapomněl se navonět svým předraženým parfémem, vzal dárek, který Valentině přivezl z Brazílie a nasedl do svého auta.

Pomocí navigace se do několika hodin dostal k jezeru La Garda a okolním vesnicím, ale potom vůbec nevěděl jak dál. Bloudil ulicemi a ne a ne dostat se k hledané vinici. Už ztrácel trpělivost, a proto se zeptal jednoho mladíka u květinářství.
,,Prosímtebe, jak se odsud dostanu k vinici Galianových?" ptal se mladíka s kyticí růží.
,,Pojedete rovně, potom zabočíte doprava a asi po pěti stech metrech u křižovatky zase doprava. Pak už jenom rovně a budete tam," navigoval jej cizinec.
,,Díky. Jste odtamtud, chcete svést?" nabídl mu Marco.
Mladík si nedůvěŕivě prohlédl řidiče i luxusní auto.
,,Ne. Pracuji kousek odtamtud a navíc zde mám motorku. A co Vás vede k zdejší vinici, pokud se mohu zeptat?"
,,Jedna dívka," povzdechl si Marco.
,,Tak snad vám to dobře dopadne," popřál mu cizinec.
,,Vám snad taky," koukl Galiano na mladíkovu kytici.
,,Děkuji za Vaši radu," pousmál se Marco a šlápl na plyn. Za jeho autem se jenom zaprášilo.

Do několika minut byl na místě. V tu dobu již byli všichni brigádníci u domu a jenom nevěřícně koukali, ač jej neznali. Marco neměl přehnanou pozornost moc rád. Vystoupil z auta a šel k nejstarší ženě, která byla poblíž.
,,Dobrý den. Hledám Valentinu Morelliovou. Je tady?" ptal se Irene a sundal si své sluneční brýle.
,,Dobrý den. Lituji, ale dnes jsem ji neviděla. Kdo ji hledá?" zjišťovala žena.
,,To je jedno. Kdy se tak asi vrátí?" tázal se dále mladík.
,,Normálně se vrací až za setmění. Mám jí něco vzkázat?"
Marco si povzdechl. Nechtěl tady na ni čekat pod dohledem všech těch lidí a navíc se musel ještě vrátit do Milána. Vrátil se ke svému autu a vytáhl z něj krabici.
,,Mohla by jste jí tohle odevzdat?" podal ženě dárek.
,,Samozřejmě a od koho mám říct, že to je?" ptala se Irene.
,,Ona bude vědět," pousmál se mdle mladík, sedl do svého auta a odjel.

Tu dobu již Valentina dlouho čekala na Eduarda.
,,Kde jsi byl? Už jsem si myslela, že nepřijdeš," povzdechla si, když mladík konečně dorazil.
,,Promiň. Ještě jsem se stavil v květinářství a zastavil mě nějaký arogantní pracháč," omluvil se Eduardo a podal jí kytici růžových růží.
,,Děkuju. Ty jsou krásné," rozplývala se Val a objala jej.