Rodina

Ráno u Galianových

Ráno Valentinu vzbudilo hlasité bouchání dveří. Promnula si oči, zívla a chtěla se jít podívat, co se děje, když vtom se rozletěly dveře od pokoje a v nich stál překvapený Marco. Těžko říci, kdo z nich dvou byl více zaskočený.
,,Moje tričko?” poukázal hoch nervózně na oblečení, v němž Valentina strávila noc.
,,Promiň, nemám tady nic na sebe a myslela jsem, že ti jednu noc nebude scházet,” vysvětlovala Val a začala si jej sundávat, aby jej mohla vrátit majiteli.
,,To je v pohodě. Nech si ho. Stejně ho už nenosím. Jen jsem si přišel pro nějaké věci,” pravil Marco a rychle se začal přehrabovat ve své skříni.
Valentina se po ramena schovala pod přikrývku, vzala do ruky mobilní telefon a pokoušela se dělat, že zde není.
,,Nevěděl jsem, že tě pustili. Co tady vůbec děláš?” snažil se konverzaci začít Marco.
,,Měla jsem nějaké problémy s matkou a tvůj otec byl tak hodný, že mi nabídl, abych u něj zůstala,” odpověděla přímo Val, ač stále pozoroval display svého mobilu.
,,Vyhodila tě z domu?” vyptával se dále hoch.
,,Přesně tak,” odpověděla s povzdechem dívka.
,,No nic. Promiň, že jsem tě vzbudil. Už mě tady dlouho neuvidíš,” pousmál se hoch s plnou náručí oblečení.
,,Počkej, vyprovodím tě,” nabídla se Val a vyskočila z postele. Triko jí bylo sice o dost větší, ale i tak zakrývalo sotva polovinu stehen. Marco si při pohledu na ni povzdechl a raději sklopil oči a pokračoval ke schodišti. Valentina jej v tichosti následovala až ke dveřím a když se chtěli rozloučit, byl zde právě Stefano.
,,Synku, neříkal jsi, že přijdeš. Mohl jsi dát vědět a věci bych ti přivezl do práce,” pravil muž.
,,To je jedno. Přinesl jsem i nějaké věci na vyprání,” vysvětloval hoch.
,,Ještě jsme nesnídali. Nechceš se k nám přidat?” nabízel synovi Stefano.
,,Myslím, že to není zrovna nejlepší nápad. Přeji dobrou chuť. Uvidíme se v práci,” pousmál se ne zrovna přesvědčivě mladík a zmizel ve dveřích.
Zato Valentina se na Stefana zadívala lítostivým pohledem, že jeho návrh byl odmítnut a jakoby i ona cítila, že si jsou oba po tom všem vzdálení. Raději ale nic neříkala a následovala Stefana ke stolu.

Ačkoliv byl muž již dávno přichystaný do práce, dal Valentině ještě chvíli času, ať se připraví. Vypůjčila si z Luciiny skříně bílou košili, růžový tvídový kostýmek, pár šminek, které nechala v koupelně a o číslo větší lakované lodičky, které si vycpala vatou, aby jí byly akorát. V cizím oblečení se necítila zrovna komfortně a bála se stejně trapné situace, jako se stala ráno.
,,Sluší ti to,” pousmál se na dceru vyčkávající Stefano.
,,Jako tvojí ženě?” rýpla do něj Val, čímž mu chtěla naznačit, že se v tom necítí nejlépe.
,,Tady máš debetní kartu. Máš na ní do začátku deset tisíc euro, s čímž si musíš vystačit na celý měsíc, včetně dnešního nakupování,” vysvětloval Galiano a podal dceři plastovou kartu.
,,Moc děkuji a nebojte, umím hospodařit s penězma,” pousmála se Val a kartu si schovala do jedné z kapes u saka.
,,Tak už pojď, ať si tvůj nadřízený nestěžuje, že jdeme pozdě,” pobídl ji otec a vyšel k autu, s čímž jej dcera následovala. Oba nasedli do vozu a vydali se na cestu.
,,Ví o tom, že pro něj budu pracovat?” tázala se dívka, když se nás celou situací zamyslela.
,,Ještě ne, ale neboj. Nemůže tě vyhodit,” pousmál se Stefano.
,,Tím bych si nebyla tak jistá. Je to Marco,” povzdechla si Val a vykoukla z okna.